Ve vztazích už jste zažila ledacos. Dost na to, abyste se rozhodla, že už se „nenecháte nachytat“. Jenže jen co jste přesvědčovala kamarádku, že s chlapy končíte, život vám do cesty přihodil muže. MUŽE! Je lepší, než jste si kdy troufla snít, a dokonce se zdá, že výrazně nemá žádné z nedostatků, kvůli kterým jste předtím nad muži zaplakala.
Jenže: vy jste přece ta, která ve vztazích zažila ledacos, a nachytat se už nenecháte. A tak muže, který působí nejlépe ze všech, jež jste poznala, k sobě pustíte méně blíž než ty, kteří působili mnohem hůř. Jak ráda byste zase byla tou naivní sedmnáctkou a totálně se do něj zbláznila. Ale po všech vašich zkušenostech to opravdu nejde. Až příliš mnohokrát jste se šíleně zamilovala, abyste do pár let hořce litovala, ať už jste byla zraněná, nebo někoho zranila vy sama.
Zkušená láska?
Je pro lidi „omlácené“ vztahy opravdu jedinou odpovědí rozumný distanc? Nebo se mohou ještě vydat vztahům plným srdcem, aniž by v sobě potlačovali všechny zkušenosti, které nabrali? Odpovědí pro každého člověka, který nehodlá propadat trudnomyslnosti, je zcela jasné ANO, je to možné. Sesbírali jsme pro vás výhody, které zkušená láska má. Jsou to totiž všechny vaše předešlé zkušenosti, ať už sladké, nebo hořké, které vás učí milovat lépe – a tedy si i dopřát to, že dnes jste lépe milována než kdysi.
Láska může být strašidelná...
...a dnes už to víte. Činí nás zranitelnými, protože kdo miluje, touží po blízkosti s druhým člověkem a vydává se druhému tak trochu napospas. Dva lidé jsou jako dvě města. Každé je plné nejrůznějších osobností a není vždy tak úplně jisté, která z nich se zrovna přiblíží k hranicím druhého města a s jakými úmysly. Chcete-li zachovat čilou družbu mezi městy, musíte zrušit ochranné hradby, mýtné a celníky. Musíte dát důvěru, otevřít brány a risknout, že nebudete mít úplně pod kontrolou, který z „občanů“ druhého města k vám zrovna přijde. Zda vesele přitancuje, nebo se přikrade. Přestože už jste ke svým branám viděla od druhých přijít nejpodivnější poutníky a někteří vás dokonce díky vaší důvěřivosti vyrabovali, je udržení otevřených bran po mnoha zkušenostech spíš jednodušší než těžší, protože dnes už víte, že...
...co vás nezabilo, to vás posílilo – když to dovolíte.
Ano, už jste si jistě užila svoje – ale právě proto víte, že se to dá nejen přežít, ale dokonce obrátit v hodnoty urovnávající zkušenost. Zjistila jste, že když jste zrazena, bolí to, ale zároveň ten proces odstraňuje vaše iluze. Že když někomu ublížíte, je to, jako byste ublížila sama sobě, a umožňuje vám to ochutnat soucit. Že když se vaše sny rozpadnou v prach, je to zničující, ale osvobozuje vás to od infantilní představy, že svět je tu pro vás. Že když někomu pošlapete jeho sny, je to nepříjemné, ale dává vám to sílu přijmout, že tu vy nejste jen pro svět. Ruku na srdce – naučila byste se všechno toto výhradně po dobrém? Dokázala byste dobrovolně přijmout, že...
...lidé se někdy mění,
což od vás vyžaduje neustálé posouvání hranic prostoru, který jim dáváte? Nejen ten vnější prostor (čímž máme na mysli, že váš partner nebo vy můžete chodit do baru kdy, jak a s kým chcete, aniž by se druhý urážel), ale hlavně prostor vnitřní. To je mnohem obtížnější než vnější varianta. Znamená to, že milovaného člověka neohraničíte názory, které pevně tvrdí, že je takový nebo makový. Dát někomu prostor uvnitř sebe sama totiž vyžaduje odvážný krok, kdy přiznáte, že ho vlastně neznáte – i když ho znáte dlouho. V posledku je totiž každý člověk hlubokým tajemstvím a čím déle s ním jste, tím více jeho tajemství objevujete, i když ho, jako správné tajemství, nelze rozlousknout. A když druhému dáte prostor tajemnosti, nezbyde vám, než moudře postřehnout, že...
...lidé se někdy mění, ale ne podle vás.
Podíváte-li se totiž na své bývalé zkrachovalé vztahy, často zjistíte, že jste nežila s tím konkrétním člověkem, ale s jeho potenciálem. Žila jste s tím, kým by podle vás býval mohl být, jen kdyby byl býval změnil to či ono. Žila jste ve virtuální realitě. A ta se dřív nebo později nutně musela střetnout se skutečností – v neprospěch skutečnosti, samozřejmě. Mnohá naše zklamání totiž pocházejí z toho, že druhý člověk nenaplnil naše očekávání, o nichž často ani netušil, že je máme. Jakmile si toto uvědomíme (a proces tohoto uvědomování často nebývá procházka růžovým sadem, nikdo se tudy totiž procházet nechce), můžeme konečně začít žít se skutečným člověkem, který opravdu existuje. Nebo si aspoň přiznat, že o něj, takového, jaký je, nemáme zájem. A právě proto pak cítíte svobodu...
...být ve vztahu skutečně sama sebou.
Nelze jistě kategorizovat, ale některé ženy mívají tendenci samy sebe ve vztahu trochu ztrácet. Jakoby hranice svého města rozpouštěly až příliš. Často se vzdávají věcí, které jsou pro ně vlastně důležité. A protože se jich vzdávají už příliš dlouho, nevědí vlastně, které věci pro ně důležité jsou. Automatickým trikem bývá to, že ženy si přestanou všímat, kdy jsou nešťastné, protože jejich hlavním zájmem je vydržet a uchovat klid doma (nebo muže doma). Dávají více a více, právě proto, že dostávají méně a méně. Tím k sobě samozřejmě přitahují stále parazitičtější muže – kdo jiný by o takové nastavení měl zájem?! Když se žena rozhodne, že už nechce v životě muže, často tím spíš myslí, že už se nechce žádnému muži přizpůsobovat jenom proto, aby s ní vůbec byl. A možná právě proto, že se konečně stane sama sebou, přitáhne si k sobě partnera, který není narcistický a parazitující a se kterým je možná skutečná výměna energie, s ním jsou účty má dáti-dal vyrovnané. Když žije žena, jaká je, s mužem, jaký je, vědí, že oba jsou ve vztahu dobrovolně a...
...nikdo nemá potřebu druhého kontrolovat ani být kontrolován.
V takovém vztahu pak převládá něco, co můžeme nazvat zralou láskou. Pro vyspělého člověka není láska pocit, kterému propadl nebo který ho bezděky posedl, ale je to jeho svobodná volba a nic víc než svobodná volba. Zralí partneři si věnují pozornost, protože chtějí (ne protože si myslí, že by se to mělo). Váží si jeden druhého (což neznamená, že všechno je přesně podle jejich představ). Vychutnávají si fyzickou přítomnost druhého. A přijímají druhého takového, jaký je – a takového, jakým se stává! Svoboda je schopnost a právo správné volby. Snažit se druhého kontrolovat znamená mu toto právo upřít. Kontrola někdy může mít velmi měkoučkou podestýlku, takže se v ní druhému vlastně nežije úplně nejhůř – dokud nezatouží proměnit se, rozvinout se. Toužit někoho kontrolovat znamená, že mu buď nevěříme takovému, jaký je, a nebo, ještě hůř, chceme ho jen zneužívat. Vyspělá láska po něčem takovém netouží, ani to sama na sobě nedovolí.
Tak už jste ochotná se znovu zamilovat? Třeba k tomu nemusíte potkávat nového člověka, třeba už leží u vás doma na gauči....
