Umění žít
Do Chorvatska jsme s dětmi cestovali v noci. Uvízli jsme ale v koloně v Alpách a v pět ráno se pak dálnice zastavila úplně. Svítalo, děti spaly a manžel vystoupil z auta, aby se protáhnul. Ale hned byl zpátky a s očima navrch hlavy ukazoval na auto před námi.
„Tomu nebudeš věřit, oni si to tam normálně rozdávají! Tady! Chápeš to?“ Nechápala jsem. Jak může mít někdo v koloně, která se může kdykoli rozjet, nervy na sex? Manžela to tak vyhecovalo, že ho přešla veškerá únava. Hypnotizoval auto, které dovádějící nemravové rozhýbali tak, že lítalo ze strany na stranu, a závistivě podotkl: „No jo, Italové… Ti umějí žít.“
Podívali jsme se na sebe a najednou i nás přepadla neovladatelná touha. Propalovali jsme se očima a následovalo divoké líbání, jaké nepamatuji. Za chvíli jsme auto zadýchali, že nebylo vidět z oken. Jenže ve chvíli, kdy jsem sjela rukou na zip manželových kalhot, se za námi ozvalo: „Kde to jsme?“
Odskočila jsem od manžela a otočila se na syna: „V Rakousku, spinkej.“ Ale to už byla vzhůru i dcera. „Proč je to tady tak zafuněný,“ řekla a stáhla okénko. Syrový horský vzduch okna rázem odmlžil a děti upřely oči před sebe. „Mami, proč to auto tak skáče?“ zeptal se syn. Manžel se na mě podíval a vyprskl smíchy.
„Asi má nějakou poruchu,“ hlesla jsem. „Tsss, poruchu,“ zasmála se vědoucně dcera a já už se nezmohla ani na slovo. Naštěstí se pruhy kolem nás daly do pohybu. S manželem jsme se celou cestu aspoň tiskli a hladili a oběma nám bylo jasné, co se bude dít, až budeme na místě. A byla to nádhera. Pomilovali jsme se přímo ve vlnách a vrátila se nám vášeň a touha. Díky Italům, kteří prostě umějí žít.
Andrea, 36
http://gty.im/155370120
