Ve známém filmu Scény z manželského života rozkreslil režisér Ingmar Bergman zajímavou situaci: partneři po mnoha letech trápení pochopili, že z nich budou lepší milenci než manželé. Jejich vztah na mnoho let „vyčpěl“ a po rozvodu si každý našel nového partnera. Po několika letech se k sobě vrátili jako milenci – ve vztahu, který byl mnohem plnější než kdykoli předtím.
Příliš intenzivní?
Žít s někým každý den, roky a roky může vést k odporu, nudě, nenávisti. Je vám příliš blízko na to, abyste ho mohla mít ráda. Dostáváte z něj příliš, víc, než chcete či můžete strávit. Věci, které na tomto člověku zblízka uvidíte, budou příliš těžké, temné, nepříjemné na to, abyste ještě dokázala vidět to, co vám je milé, inspirující, příjemné. Utopíte se v přílišné blízkosti.
Je to podobné jako s čokoládou. Kilogram denně vám ji dokonale zhnusí, pár bonbónů týdně vám umožní náležitě docenit její úchvatnou chuť.
Člověk, se kterým můžete dlouhodobě žít a trávit čas, vám musí být jako chléb. Snesete ho denně, vlastně ho denně chcete, a po každé si ho dáte ráda. Ne všechny „chlebové“ vztahy se ale pečou stejně. Představte si, že na svůj chléb zaděláte, rozhnětete ho, odložíte ho nakynout a mnoho let ho necháte stát, možná na něj i zapomenete. Abyste se k němu znovu vrátila. Jak se peče vztah, který byl oživen po pěti, deseti, patnácti letech? Jaké to je vrátit se k člověku, kterého tak intimně znáte, ale zároveň o něm vlastně mnoho nevíte?
