„Zhroutila jsem se na chodbě bolestí.“
Na poslední chvíli se ale Vanda rozhodla jinak – dala na svůj instinkt a dovolenou zrušila. „Cítila jsem se čím dál hůř, pořád jsem krvácela; pro křeče jsem skoro nemohla chodit a musela jsem ležet. Když mě v tomhle stavu našli rodiče, okamžitě mě odvezli do nemocnice. Já jsem tam ale nechtěla. Pořád jsem věřila svému gynekologovi a doufala, že ty strašné bolesti časem ustanou,“ vybavuje si.
Na polikliniku dorazila s vysokou horečkou a s pulzem 130 tepů za minutu, což je dvojnásobně vyšší hodnota než ta normální. „Udělali mi testy krve, moče a vyšetřili mě ultrazvukem. Pak mi oznámili, že mě hospitalizují, protože se jedná o životu nebezpečný stav, a bez dalšího vysvětlení mě zavedli do úzkého tmavého pokoje, který obývaly další tři ženy. Přikázali mi ležet v posteli a vycházet jenom na toaletu.“
V obrovských bolestech pak protrpěla tři dny; lékaři jí prováděli další testy, ale vůbec se nenamáhali sdělit pacientce výsledky. „Obrovské křeče, které vystřelovaly až k páteři, jsem přežívala jenom díky práškům. Doktoři se tvářili neurčitě a neustále mi opakovali, že mám být trpělivá,“ kroutí Vanda hlavou. Jednou se vracela před vizitou z toalety a kvůli bolestem nedošla do pokoje – zhroutila se na chodbě. „Primář zrovna procházel kolem. Přišel ke mně, ohmatal mi břicho a okamžitě přikázal, aby mě co nejdřív odvezli na operační sál.“
„Netušila jsem, že jdu na potrat.“
Zákrok měla podstoupit původně druhý den ráno, ale nakonec si musela počkat do odpoledne. „Každý den přicházela spousta žen na interrupci. Protože za zákrok platily, lékaři jim dávali přednost před ostatními pacientkami,“ domnívá se Vanda, která se na řadu dostala až dvě hodiny po poledni. Přestože lékaři velmi dobře věděli, že jí při zákroku odejmou embryo, vůbec jí nevysvětlili, že to provedou a proč. Vanda tak netušila, co ji na sále čeká.
„Přišla mě vyzvednout zdravotní sestra a podávala mi k podpisu nějaký papír. Jednalo se o prohlášení, že souhlasím se zákrokem, ale já jsem neměla potuchu, co se mnou lékaři hodlají dělat! Bylo mi špatně a už jsem neměla sílu cokoli řešit, a tak jsem jenom naškrábala svůj podpis na příslušnou řádku.“ Když se pacientka probudila na operačním stole, točila se jí hlava a připadala si polomrtvá. „Otevřela jsem oči a uviděla jsem nad sebou obrovské bílé světlo. V sále nikdo nebyl. Ležela jsem tam polonahá, připoutaná k operačnímu stolu a pravou ruku jsem měla připojenou na kapačkách. Měla jsem strach. Za chvíli ke mně přišel zřízenec, vzal mě do náruče a odnesl na pokoj.“
