Znáte ji celou věčnost a nejspíš vám připadá, že si navzájem říkáte úplně všechno. Ví, že platonicky zbožňujete toho modrookého blonďáka z vedlejšího vchodu a že jste minulý týden v práci předstírala, že se vám udělalo špatně, abyste mohla vypadnout dřív a jít ke kartářce. Jenže kdykoli vás kamarádka požádá o radu, je po upřímnosti. Vážně byste měla nejlepší přítelkyni povědět drsnou pravdu a riskovat, že se jí dotknete? „Většinou jí řeknu to, co podle mě chce slyšet,“ přiznává devětadvacetiletá Ilona.
„Nechci ji ranit a mám strach, že by se na mě naštvala.“ Může za to přirozený instinkt a také výchova. Ženy jsou totiž od dětství vedeny k tomu, aby se snažily druhé potěšit a harmonizovaly mezilidské vztahy. Proto se snažíte být spíš taktní a vstřícná než pravdomluvná. Obzvlášť, pokud už se vám otevřenost vymstila – jako třiadvacetileté Martině. „Řekla jsem nejlepší kamarádce, že se snad zbláznila, když začala chodit s chlapem, který by jí mohl dělat tátu. Půl roku se mnou nepromluvila.“ Jiné přítelkyni Martina při nakupování poradila, aby si rovnou vyzkoušela větší velikost. „Začala na mě ječet, že jsem zlá a schválně jí srážím sebevědomí. Přitom jsem jí jen chtěla pomoct, aby jí ty věci seděly.“
Martina si dřív zakládala na tom, že bez obalu říká, co si myslí, ale teď už pomalu začíná svůj přístup přehodnocovat. „Možná příště radši zalžu, abych měla klid.“ Jenže takhle jednoduše to nefunguje. Neupřímnost přátelství vždycky uškodí. Samozřejmě si můžete nechat pro sebe, že kamarádčino grilované kuře chutná jako umělá hmota, ale v některých situacích se vyplatí povědět, jak se věci mají.
