Jste manželka, nebo ‚jen‘ partnerka?
Manželství vzniklo původně jako instituce, jejíž hlavní smysl spočíval v ochraně společného majetku. V současnosti berou lidé manželství trochu jinak, většinou jako legalizaci svého vztahu. Stejně jako v minulosti i dnes platí, že lidé žijící v manželství získávají jistější společenské postavení. Jinak zní, když vás muž ve společnosti představí jako svou manželku, než kdyby vás uvedl jako svou přítelkyni, družku, matku svých dětí...
Nemluvě o již zmíněné právní stránce vztahu. „Zákon jednoznačně preferuje manželství a registrované partnerství před volným vztahem,“ říká advokát JUDr. Petr Vaněk. „Třeba v případě úmrtí jednoho z manželů náleží polovina společného jmění druhému z manželů. Zbytek je dědictví, které se dělí mezi pozůstalé. Pokud ale zemře partner ‚na psí knížku‘, bude muset druhý z partnerů jednak prokazovat péči o společnou domácnost či závislost výživou po dobu jednoho roku před smrtí a dále se o případné dědictví bude muset dělit s dalšími pozůstalými.“
Přestože má žena v manželství obecně vzato silnější pozici než žena žijící s mužem ‚na hromádce‘, jsou oblasti, kde jsou si obě už rovné. Třeba v nemocnicích už nepodávají informace jenom zákonné partnerce, ale každému, koho si nemocný sám určí. Také v oblasti trestního práva mají manželky i družky podobná práva. Například právo nevypovídat proti svému partnerovi nebo právo odmítnout jeho stíhání u některých trestných činů.
Na rozdíl od nesezdaných partnerů se ale o sebe musí manželé navzájem starat, mohou se zastupovat v běžných jednáních, mají k druhému vyživovací povinnost a musejí přispívat na chod domácnosti. To vše je v souladu se zákonem. „Zákon o rodině stanoví vzájemnou vyživovací povinnost mezi manžely. Neplní-li ji jeden z nich, určí její rozsah soud. Soud taky přihlédne k rozsahu péče o společnou domácnost a je veden snahou, aby podmínky obou manželů byly zhruba stejné,“ vysvětluje JUDr. Petr Vaněk. Dodává, že neprovdaná matka to má mnohem těžší: „Otec dítěte je sice ze zákona povinen přispívat jí přiměřeně na úhradu výživy, ale nikdy ne paritně jako v manželství a navíc jen po dobu nanejvýš dvou let. Žena má však právo na partnerovi požadovat úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a s porodem,“ dodává.
