Každý má něco. Něco dobrého a něco k nesnesení. A žádný nemá všechno. Jeden vás možná zaujme charismatem a smyslem pro humor, ale pak zjistíte, že vám nevyhovuje jeho životní styl, který je zcela odlišný od vašeho. Jiný má sice charisma nulové a typ humoru více než trapný, svůj handicap ovšem vyvažuje zlatou kreditní kartou a vlivnými přáteli.
Mezi kouzlem osobnosti a stavem konta samozřejmě neexistuje žádná přímá úměra. Velmi pravděpodobně můžete narazit na někoho, komu chybí charisma, humor, peníze i velkorysost. Pokračujete dál. Když už se zdá, že jste našla někoho, s kým si rozumíte u vína, zjistíte, že v běžných věcech vás štve a že jeho zlozvyky nedokážete překousnout. Takže ho pošlete hezky k vodě a vybíráte dál. To by bylo, abyste nenašla někoho, kdo se bude co nejvíce podobat vašemu ideálu. S kým jiným byste také měla spojit svůj život?
Převýchova a trest
Jakýmsi prototypem vybíravosti jsou princezny v pohádkách. „Ten má moc velké uši,“ odbývala nápadníky například pyšná princezna Krasomila. „Ten moc velký nos. Od toho bych si nechala tak akorát zavázat střevíc.“ Odmítají jednoho za druhým a jejich královští otcové si rvou vlasy, protože hrozí, že dcery zůstanou na ocet. Zůstat na ocet je hrozivá představa, a tak začnou obvykle princeznám vyhrožovat, že je provdají klidně za žebráka, hlavně když půjdou z domu. Na konci příběhu musí být samozřejmě všechny princezny převychovány, tedy od základů změněny z pyšných dívek na ty milé, laskavé a pokorné, nebo jsou potrestány. Trest stihl například Angelínu z pohádky S čerty nejsou žerty, kterou si do pekla jako svoji nevěstu odvezl samotný Lucifer.
Moderní žena se pekla nebojí, avšak přebrat může velmi lehce. Když všechny nápadníky zavrhne, nakonec nebude mít z čeho vybírat a bude jenom paběrkovat z toho mála, co zbylo. Aby nezůstala sama, dost možná sáhne po někom, s kým by ve fázi vybírání neprohodila ani slovo, což je také dost velký trest. Zejména pokud odkopnutí nápadníci právě zakládají šťastné rodiny a klubou se z nich skvělí partneři. Na druhé straně se říká, že všechno ani smrt nebere. Padnout kolem krku prvnímu muži, který vám zkříží cestu, také není zrovna rozumné. Ty princezny, které nebyly potrestány, ale převychovány, přece udělaly dobře, že tak dlouho čekaly. Kdyby volbu uspíšily, nikdy by se nedočkaly toho, s nímž budou žít, dokud nezemřou. Takže vybírat ano. Rozhodně vybírat dobře. Avšak ne nekonečně dlouho. Někdy je třeba trochu riskovat.
První dojem
Při výběru partnera nebo partnerky děláme spoustu chyb, aniž bychom si je vůbec uvědomovali. Jednou z nejčastějších je posuzování protějšku podle toho, jestli v nás vzbudil lásku na první pohled, jestli nás něčím zaujal, nebo podle toho, zda to mezi námi minimálně zajiskřilo. „Já vždycky dám na první dojem,“ chlubí se obvykle ty a ti, kteří si zakládají na tom, že ohledně vztahů nekalkulují, že jsou přímočaří a víc než stav konta je zajímá, jak na ně dotyčný působí. „První dojem je nejdůležitější. Jestliže nepřeskočí jiskra, je jasné, že vztah nebude mít žádnou šanci.“
První dojem jako hlavní vodítko při výběru partnera? Nebo dokonce jako ukazatel charakteru? Nesmysl. První dojem vám o nikom to podstatné neprozradí, a pokud nejste zrovna kníže Myškin z Dostojevského románu Idiot a nemáte zvláštní dar vidět pod povrch věcí i lidí, pak se prvními dojmy raději vůbec neřiďte. Andělské vzezření neznamená andělskou povahu a zamračený morous může být zábavný a vtipný společník. Pozor si dejte obzvláště na oči a na romantizující představy o jejich hlubinách či dlouhých a upřených pohledech, které vám na sebe všechno řeknou. Oči nejsou průzračnými studánkami, v nichž se všechno zrcadlí, nejsou to okna do duše, skrz něž je vidět pravá povaha, přímý pohled nemusí vůbec znamenat přímého člověka a také není pravda, že oči nikdy nelžou.
Americký spisovatel Francis Scott Fitzgerald, který byl skvělým pozorovatelem a dokázal mistrně vykreslit lidskou psychiku se všemi jejími odstíny, kupříkladu tvrdil, že: „Nic není klamavějšího než první pohled a první dojem.“ Jiný spisovatel, John Steinbeck, zase v knize Na východ od ráje psané podle skutečných událostí vypráví mimo jiné příběh ženy s průzračně čistýma očima a tváří světice, která se na cestě za úspěchem nezdráhala zavraždit vlastní rodiče. Ani přeskakující jiskra či sexuální přitažlivost nejsou zrovna zárukou dobrého partnerského vztahu. Vzájemná přitažlivost sice vyvolá zájem o osobu dotyčného pohlaví, což usnadňuje navázání kontaktu, ale partner pro společný život by měl mít i jiné kvality než sex-appeal.
Vrána k vráně sedá
Psychologové tvrdí, že aby si člověk uměl správně vybrat svůj protějšek, musí především znát sám sebe a nenalhávat si, že je jiný, než ve skutečnosti je. Důležité je znát nejen sebe, ale také své priority, cíle a vědět, k jakému životnímu stylu inklinujeme. Jestliže je kupříkladu někdo zaměřený na život v blahobytu, na materiální věci a na stav bankovního konta, nebude spokojený s někým, kdo má hluboko do kapsy, ani s někým, kdo vyznává skromný životní styl, z principu nehromadí majetek a snaží se žít podle zásad některé z východních filozofií. Protiklady se mohou navzájem pochopitelně přitahovat a to dokonce velmi, mohou se inspirovat, obdivovat, mohou se přátelit, ale v partnerském vztahu jim to začne dříve nebo později skřípat. Jejich rozličné zájmy, které je zprvu sblížily, se postupem času stanou příčinou jejich oddálení.
„Zamilovaní lidé mívají pocit, že ,ono to nějak půjde‘, a vzájemné odlišnosti příliš neřeší,“ říká psycholožka Anna Kovalenská. „Jsou si jistí, že se dokáží domluvit, protože se mají rádi. Ale není to tak. Mnohem větší šanci na přežití mají vztahy, v nichž oba partneři vyznávají stejné nebo alespoň velmi podobné hodnoty a mají stejné nebo podobné zájmy.“ Něco na tom nejspíš bude. Už naši předkové věděli, že vrána k vráně sedá.
