Běžně se říká, že mezi lidmi buď „funguje“, nebo „nefunguje chemie“. A když nám pak do vyčpělých chemických rovnic vnese bouřlivé reakce někdo další, často (nepochopitelně) bouráme fungující partnerství a běžíme, kam nás hormonální vlnobití žene. Zkrátka si nemůžeme pomoct…
Při poslechu
Hlavními spouštěči bouřlivých reakcí jsou hormony. U mužů zejména testosteron a u žen estrogen. Ženy však testosteron v menší míře produkují také a je zajímavé, jakou roli ve sbližování hraje.
U muže na prvním rande jeho hladiny klesají a s nimi se snižuje i agresivita. U žen testosteron naopak narůstá a s ním stoupá i ženina odvaha, vyzývavost a chuť pustit si muže blíž k tělu. Estrogen se pak stává palivem ženské smyslnosti. Na hormonální hladiny působí i typické tělesné pachy, které jsou přes všechny deodoranty a mýdla stejně unikátní jako otisk prstu a dokážeme je cítit na několik metrů daleko. Mají sloužit zejména k tomu, aby si co nejvíc „voněli“ lidé s rozdílným genofondem. Vzhled protějšku tedy nehraje primární roli, leda v tom, že v nás na dálku vzbudí zájem si tu atraktivní bytost prozkoumat blíž. Je však prokázáno, že užívání antikoncepce umí čich oklamat, proto po jejím vysazení u žen často dochází k rozčarování nad životní volbou.
http://gty.im/475414969
Ale pokud si dva doposud cizí lidé voní, vztah velmi rychle nabírá vášnivé grády. Na scénu vstupují další chemičtí kouzelníci – neurotrasmitery – a jiní se stahují do pozadí. Fenyletylamin (chemický vzorec C8H11N), vyráběný limbickým systémem, rozjíždí radost a těšení, ale také trému a stres, při němž nadledvinky vyplavují adrenalin.
Dopamin buší do zblbnutí do euforických bubnů a v jeho rytmu opakovaně křepčíme v příjemných aktivitách a většinou nemyslíme na nic jiného. Mladí se neučí, starší se nesoustředí, zamilovaní bez ohledu na věk ztrácejí zájem i o jídlo a spánek a v hlavě mají jen milovanou bytost. Napomáhá tomu i extrémně snížená hladina serotoninu, která připomíná stav lidí stižených obsedantně kompulzivní poruchou. Jen s tím rozdílem, že zamilovaní muži i ženy se místo nutkavého mytí rukou, kontroly spotřebičů či úklidu zaměřují pouze na objekt své touhy. Jsou vlastně tak trochu blázni a jako takoví ani trochu netouží se svým stavem něco udělat.
Ti zkušenější už vědí, že se zamilovanost se svými extrémními nároky na tělo i na duši nedá dlouho vydržet. A taky, že bohužel či bohudík brzy přejde. Prostě limbický systém toho už má po dvanácti (u extrémně odolných jedinců asi po třiceti) měsících tak akorát dost a přestane vylučovat fenyletylamin. A pak jsou dvě možnosti – hledat další hormonální erupce (láska jakožto chemický proces si za podpory romantických filmů pěstuje i své „závisláky“ putující ze vztahu do vztahu), nebo se zklidnit a z bouřlivých vln se vydat na klidnější, dlouhodobější plavbu.
Předpokladem tohoto scénáře je prozaický fakt, že mozek obou zúčastněných, konkrétně hypofýza, začne vylučovat oxytocin, hormon důvěry. Ten má i jiné funkce, jako je třeba rozjezd porodu nebo laktace u žen, ale také umí potlačit strach z neznámého. Pod jeho vlivem mužova blízkost ženě dodává pocit bezpečí a spouští vůči němu podobné ochranné instinkty jako vůči dítěti. Přispívá i k tomu, že se partneři spolu cítí dobře.
Co ser v těle a duši zamilovaného děje dál? To se dozvíte v článku v aktuálním vydání Ženy a život, které je právě v prodeji. Přejeme příjemné čtení!
