Děje se tak ve všech vztazích. Bez výjimky. Nikdo si nedokáže uchránit své soukromí celé. Jakmile s někým začnete žít, o část svého soukromí zákonitě přijdete. Jak velká část to bude, nezáleží ovšem pouze na vás a na tom, co o sobě, svém nitru a pocitech tomu druhému budete povídat. Je tu také váš protějšek, který by rád věděl co nejvíc. Klade osobní otázky a snaží se nakouknout i tam, kam ho nechcete pustit. Je vážně tak těžké navzájem respektovat hranice svého soukromí?
Věci soukromé
O něco se s partnerem dělíme rádi, protože s ním chceme sdílet jak běžné věci týkající se domácnosti a společných zážitků, tak některé tajnosti z minulosti i současnosti, intimnosti, důvěrné pocity či myšlenky, s nimiž se obyčejně nesvěřujeme. K partnerství takovéto důvěrné svěřování neodmyslitelně patří. Pokud mezi dvěma lidmi panuje důvěra, pak se to projevuje i na míře toho, kolik si toho o sobě povíme. Naše obezřetnost se pomalu rozplývá a postupem času se otevíráme stále víc – tak, jak nám náš temperament a osobnostní založení dovolí.
Přesto všechno jsou ale věci, které byste si ráda nechala pro sebe, případně je chcete řešit s někým jiným než s partnerem. A není to zdaleka jen nevěra. Můžou to být staré fotografie, deníkové zápisky, dopisy od bývalých lásek, dopisy, které jste psala bývalým láskám, ale nikdy jste je neposlala, vaše názory na běžné věci či docela nevinné myšlenky, o kterých ale prostě nemáte chuť se bavit…
S hlavou ve skříni
„Že mi leze partner do soukromých věcí, jsem zjistila úplnou náhodou,“ říká třicetiletá Aneta. „Nečekaně jsem se vrátila domů. Neslyšel mě přicházet a já jsem ho našla s hlavou v mojí skříni, kde mám krabici, kam si ukládám soukromé věci. Samozřejmě mlžil a snažil se mě přesvědčit, že hledal tričko. Prý jestli jsem ho omylem nedala k sobě. O pár týdnů později mi došlo, že mi čte zprávy z mobilu, protože věděl něco, co jsem napsala jenom svojí nejlepší kamarádce. Znovu zapíral a ještě mě osočil, že si nepamatuju, co komu povídám.
A také významně podotknul, že kdybych neměla co tajit, tak bych tolik nevyváděla. Nechala jsem to plavat, protože mi bylo jasné, že se jenom ošklivě pohádáme. Navíc nemám úplně čisté svědomí, protože jsem mu také jednou otevřela mobil, když mi nechtěl povědět, kdo mu volal. Od té doby, co jsem ho našla ve své skříni, si ale dávám na svoje soukromé věci větší pozor. Nejvíc by mi vadilo, kdyby mi četl deníky, a mám dojem, že právě ty ve skříni hledal.“
Tvor zvědavý
Co nás k narušování soukromí vede? Na prvním místě je to zvědavost. Její míra je sice u každého trochu jiná, ale člověk je tvor společenský, který se o své blízké zajímá. Kdybychom nebyli zvědaví, nesnažili se pronikat pod povrch věcí, stagnovali bychom na místě. Děti, které nejsou zvědavé, nerozvíjejí své schopnosti. Bez zvědavosti to nejde dokonce ani v mezilidských vztazích.
Pokud by se člověk vůbec nezajímal o své blízké včetně jejich skrytých myšlenek, nenaučil by se jim rozumět. Ostatně všichni chceme, aby se o nás partner zajímal a nebyl vůči nám lhostejný. Obecně se má za to, že ve vztazích jsou ženy zvědavější než muži, což potvrzují i někteří vědci. Podle evolučního biologa Matta Ridleyho to vyplývá z ženské přirozenosti.
„Když muži chodili na lov, ženy se doma staraly o děti a starší a nemocné členy společenství. Bylo třeba, aby se jim naučily naslouchat a aby se zajímaly o jejich potřeby. K tomu je třeba slov. Když žena něčemu nerozumí, mluví o tom. Zájem o ostatní lidi je pro ni přirozený jako dýchání.“ Zvědavost ale není to samé jako vlezlost a slídilství. Člověk, který je jenom zvědavý, pochopí, kdy se má přestat ptát, a na soukromé území druhého nevstoupí, není-li na něj pozván.
Co je moje, je tvoje
Partneři si do soukromí ale lezou i z jiných důvodů než jen z pouhé zvědavosti. Jedním z nich je přesvědčení, že manželé, potažmo partneři, by před sebou neměli mít žádné tajemství. Toto přesvědčení vychází částečně z potřeby svůj protějšek vlastnit a částečně z romantické představy o tom, jak partnerovi odhalujeme nitro, odevzdáváme se mu a vkládáme svůj život do jeho rukou. Po něm chceme, aby učinil to samé, protože to odpovídá představě ideální lásky.
Faktem je, že některé věci by o sobě dva lidé, kteří spolu chtějí žít, vědět měli. Rozhodně ale není pravda, že by před sebou neměli mít tajemství vůbec žádné. Dalším důvodem, který nás nutí otevírat cizí třinácté komnaty, je žárlivost a s ní související podezíravost. Jednatřicetiletá Magdalena tvrdí, že když ji popadne žárlivost, jako kdyby to ani nebyla ona. „Vím, že do cizích věcí se lézt nemá. Nesnáším, když to někdo dělá. Jenomže když se mě zmocní podezření, že mě manžel podvádí, chovám se stejně. Nemůžu si pomoct, skoro se neovládám. V takové chvíli prostě musím znát pravdu. Pak se za to stydím.“
Kdo se moc ptá
Neovladatelná touha znát pravdu může být ale velmi zrádná. Ano, když vlezete partnerovi do soukromí a přečtete si jeho zápisky, zprávy, e-maily, pravděpodobně se o něm dozvíte něco, co vám dosud bylo utajeno. Třeba najdete ženské jméno a u něj telefonní číslo. Možná zjistíte i něco o sobě, o tom, jak se partner dívá na váš vztah, a možná to nebude zrovna lichotivé. Zlobit se ale v takovém případě můžete jenom na sebe. Ženské jméno s telefonním číslem vůbec nemusí znamenat nevěru a vy se budete zbytečně trápit a užírat pochybnostmi.
Co se týče zjištění, která se týkají vás, ani ta nemusí znamenat nic dramatického. Všichni jsme občas ve vztahu nespokojení nebo prožíváme náročné období a necítíme se aktuálně šťastní. Pokud jsme ale šťastní celkově, není důvod pochybnosti, které zmizí dřív, než se objeví, probírat s partnerem. Když si o ní ale přečtete, většinou dojde k chybné interpretaci a neškodná poznámka nabude ve vašich očích dramatických rozměrů, takže krizi vlastně přivoláte. Zvědavost by měla mít hranice. Opakujte si to, až vás přepadne touha po slídění. Máte-li problémy se sebeovládáním, zkuste si představit, že partner dělá to samé vám. Pokud ho z něčeho podezíráte a máte strach, že vás opustí, neprolézejte mu věci. Zeptejte se ho přímo. A nezapomeňte, že kdo se moc ptá, moc se doví.
