Udělala bych pro tebe všechno, všecičko. Cokoli by sis přál, miláčku. Šla bych kvůli tobě třeba na kraj světa, snesla bych ti modré z nebe a koupila hodinky s vodotryskem. Věř mi...
Tyto věty říkají ženy svým partnerům poměrně často – a to nejenom v počátcích známosti, kdy za ně mluví spíš hormony než zdravý rozum. Partnery i samy sebe přesvědčují o nesobecké lásce, která jenom dává a pro sebe nic nežádá, protože v jejich ideálním světě by to tak mělo být. Ve skutečnosti to však ani zdaleka žádné altruistické gesto není. Vy byste pro něj sice možná umřela, avšak pokud by on nebyl ochotný umřít pro vás také, moc dlouho by vám vaše odhodlání udělat pro něj všechno nevydrželo.
Samaritánský syndrom
Jestli existuje čistě nesobecká láska, o tom se vedou mezi psychology, biology a etology sáhodlouhé diskuse a spory. V jednom se shodují. V každém normálním člověku převažuje egoista nad altruistou. Člověku je od narození dáno chovat se egoisticky, protože jinak by nepřežil. Někteří z nás mají samaritánský syndrom, avšak ti jsou ve výrazné menšině. Zbytek dává proto, aby něco dostal. Pokud to nečiní, sám nemůže nic čekat.
Hlavní hrdina románu Nevolnost francouzského existencialisty Jeana-Paula Sartra hned v úvodu říká: „S nikým se nestýkám a nikdo se nestýká se mnou. Nic nedávám, nic nedostávám.“
Vždycky je to něco za něco. Vy mu nabídnete všechno, ovšem pouze s tou podmínkou, že bude váš, a ne vaší sokyně, která po něm také pokukuje. V nabídce, že za ním půjdete kamkoli, bude-li si to přát, je skrytý předpoklad, že on učiní to samé a půjde za vámi, budete-li si to přát vy. Jenomže kdo nakonec půjde a kdo zůstane, je otázka. Tím to ale ještě nekončí. I kdybyste to byla vy, kdo se potáhne na kraj světa, celý život budete přesvědčená, že vám za to něco dluží, což ve výsledku znamená, že se o čistě nesobecké lásce nedá mluvit. Budete za to něco chtít a nebude toho málo.
Například aby si uvědomil, jak jste obětavá, a dostatečně si vás za to cenil. Aby to měl na paměti celý život (a kdyby náhodou zapomněl, však vy mu to připomenete). Také aby si na to vzpomněl, až bude chtít jít zase s kamarády na pivo, o případné milence ani nemluvě.
Oboustranně výhodný obchod
Podle některých psychologů specializujících se na partnerské vztahy je fungující partnerství založeno na oboustranně výhodném obchodu, prostřednictvím kterého oba zúčastnění uspokojují své potřeby. Doktor Miroslav Plzák považuje takovýto oboustranně výhodný partnerský obchod za nejvyšší stupeň partnerské morálky. Je-li obchod dodržován, zastaví se boj o vyšší zisk na úkor druhého a nebude důvod k projevování sobectví. K tomu je však zapotřebí důvěry, že ten druhý na vás nebude chtít parazitovat.
Jakmile ji jeden z partnerů k druhému nemá, vztah přestane být vyvážený a nastávají výčitky kdo, co, kdy, komu, jak a proč. Spousta partnerských hádek vypadá takto. „Já jsem se pro tebe obětovala a ty se ke mně chováš, jako kdybych byla vzduch. Jako ke kusu hadru.“ „Nikdo nechtěl, aby ses obětovala.“ „To není pravda, pořád jsi po mně něco vyžadoval.“ „Nemusela jsi to přece dělat.“
„Ale já jsem chtěla, dělala jsem to ráda, jenomže co ty jsi udělal pro mě? Když jsem tě potřebovala, tak jsi tady nebyl.“ „Copak nejsem s tebou? Nenosím domů peníze a nestarám se o rodinu?“
„Ale pořád jsi někde pryč. Když už jsem kvůli tobě přišla o kariéru, mohl by sis toho aspoň vážit, víc se nám věnovat ve volném čase a odpustit si koníčky. Já také žádné koníčky nemám.“ A jsme u toho zase. Něco za něco. Když vy koníčky nemáte, on by je neměl mít také. Je pravda, že perete, vaříte, látáte mu ponožky, přišíváte knoflíky, ale i to má své ale. Opravdu si myslíte, že děláte všechno pro něj? Nechceme podceňovat vaše sklony k altruismu ani zlehčovat vaši nesobeckou lásku, avšak, jak říkají někteří psychologové, i v přišívání knoflíků se najde sobecké gesto. Když se postaráte o to, abyste se pro něj stala nepostradatelnou, nebudete se o něj muset tolik strachovat.
Příbuzní na prvním místě
Altruismus je výraz francouzského filozofa a jednoho ze zakladatelů sociologie Augusta Comteho (1853) a nejčastěji se definuje jako nesobecká láska k druhým lidem. Jde o fenomén poměrně nový, který se začal více prozkoumávat až s nástupem humanisticky orientovaných směrů ve společenských vědách. Etolog Konrád Lorenz je kupříkladu přesvědčený, že altruistickému chování se lidé musí do značné míry učit. Dle sociobiologů pomáhá jedinec druhým v tomto pořadí: Na prvním místě jsou příbuzní, se kterými má společné geny, což jsou rodiče, sourozenci, vlastní děti a další blízcí příbuzní jako strýcové, tety, sestřenice a bratranci.
Čím je míra genetické příbuznosti vyšší, tím větší oběti je pomáhající strana ochotna přinést. Takže až se budete divit, že váš partner jede raději pomoci bratrovi se střechou, než aby si s vámi vyrazil na výlet, tady je možné vysvětlení. Jeden z nejvyšších druhů nesobecké lásky zažívají podle Lorenze rodiče ke svým dětem.
Teprve na druhém místě v pomoci druhým se nacházejí nepříbuzní opačného pohlaví, kteří jedinci pomohou jeho geny rozšířit. Na třetím místě stojí nepříbuzní obou pohlaví, již mu mohou bezprostředně či v budoucnosti služby oplatit. Naopak téměř nikdy prý nepomáháme těm, kteří by naše postavení mohli ohrozit. Velká část mezilidských i partnerských vztahů by se tedy dala popsat jako „já na bráchu, brácha na mě“.
Laskavost může zabít
Schopnost altruismu a nesobecké lásky je bezesporu užitečná a potřebná a není pochyby, že bychom se jí měli učit, avšak i tady platí, že všeho moc škodí a nic se nemá přehánět. Přemrštěná péče, pozornost, opičí a neustále proklamovaná láska může druhému znepříjemnit život, ať už jde o partnera, přátele, nebo vlastní dítě. Odborně se takovému chování říká altruistická agrese. Když se moje kamarádka rozcházela s partnerem, jako důvod uvedla jeho nesnesitelnou oddanost.
„Nejdřív jsem byla šťastná, že mám chlapa, který mě tak hluboce miluje. Považovala jsem to skoro za nevšední úkaz a všechny kamarádky mi ho záviděly. Netrvalo ale dlouho a jeho láska mi začala lézt na nervy. Nikdy se se mnou nehádal. Vždycky udělal to, co jsem chtěla já. Stačilo říct, že mám chuť na něco dobrého, a hned pro to běžel – klidně i do obchodu, pokud jsme třeba zrovna neměli zmrzlinu v lednici. Pořád se na mě díval nyvými pohledy.
Sledoval každé mé hnutí mysli, aby mi mohl hned vyjít vstříc. To mě bavilo pár týdnů, ale pak to bylo nesnesitelné, protože jsem se cítila jako ve vězení. Nedopřál mi žádné soukromí, a když jsem ho o něj požádala, tvářil se jako spráskaný pes, což mi bylo zpočátku líto, ale pak to ve mně vzbuzovalo vztek. V takovém vztahu se nedá vydržet. Byla jsem jako pod drobnohledem a jeho oddanost mě tak omezovala, že jsem musela utéct. Jinak bych ho začala nenávidět.“
Až mu budete ten den už podvacáté říkat, jak moc ho milujete, zabrzděte. I jednou denně je přehnané, protože slůvka „miluji tě“ pronášená ve stylu amerických filmů stále dokola nedokazují opravdu vůbec nic. Časem se z nich stane stejný stereotyp jako ze všeho, co se děje pravidelně a příliš často. Neplýtvejte jimi a schovejte si je na intimní chvíle. Jedna z hlavních postav knihy Láska, kterou napsala americké černošská spisovatelka Toni Morrison, na adresu své dávné kamarádky a současné sokyně, s níž proti své vůli sdílí starý dům na břehu moře, říká: „Musím být stále ve střehu, ale žiji. Víte, laskavostí můžete někdy druhého i zabít.“
