Když ne dítě, tak pes
Když se projdete po českých parcích a lesoparcích, zkuste někdy jen tak sami pro sebe počítat – pomalu začíná být více pejsků než kočárků. A přibývá mladých párů, které si místo mimina raději pořídí štěně. Sedmadvacetiletí Jirka s Alenou mají dvě dogy a tvrdí: „Je to taková naše příprava na děti. Chtěli jsme si zkusit, jestli vůbec zvládneme společně se starat o něco živého...“ Nikol a Martin zase přiznávají, že jim jejich labradorka Mína zachraňuje vztah. Oba jsou prý strašně urážliví. Stačí málo a už u nich doma vypukne tichá domácnost. Když ještě neměli Mínu, vydrželi oba mlčet proklatě dlouho. Teď je to jinak – přes ni k sobě vždycky najdou cestu. Martin se smíchem říká: „Když jsem uražený, ale ješitnost mi nedovolí s Nikol jako první promluvit, začnu přes Mínu. Jestli už byla venku, jestli máme granule. Pak se většinou začneme přes psa bavit – navíc když je doma nějaké předhádkové dusno, Mína umí dělat strašně legrační kousky, takže nás spolehlivě oba rozesměje. A když se začneme smát, atmosféra se uvolní, máme k sobě najednou blíž, je v tom víc pohody a lásky.
Stále častější poslední dobou bývá, že když ve vztahu chybí emoční a citová vyrovnanost, pořídí se pes, který je rozmazlován a veškeré city jsou směřovány na něj. Pro oba nebo jednoho z partnerů může být dokonce větším potěšením než lidský protějšek. Občas to dopadá i smutněji – žádné rozmazlování se nekoná a zvíře, které si kolabující páreček pořídí, skončí na ulici nebo v útulku, protože partneři ztratí zájem o sebe i o psa. Když se člověk rozhoduje ve věci přírůstků do rodiny či vztahu, je dobré si nejdříve trošku pomeditovat o čistotě úmyslů. A mít přitom na paměti slova lišky z Malého prince od Antonia de Saint-Exupéryho. Když se totiž člověk rozhodne z jakéhokoli důvodu si nějakou bytost „ochočit“ – neboli s ní navázat vztah –, má za ni pak odpovědnost. A taky to, že každá živá bytost potřebuje k životu hodně lásky.
