Těsně před předloňskými Vánoci jim volali, že by pro ně měli holčičku k adopci. „Bylo to krásné, ale vůbec jsme nepočítali, že by se nám podařilo adoptovat malé miminko! Byla jsem připravená tak na tříleté děcko, ale Tonce bylo teprve osm měsíců. Byla ještě tak malinká! Tehdy to bylo hodně náročné období, i když zároveň krásné. Vůbec jsme doma neměli nic připravené a já ani nevěděla, jak se o takové děťátko starat. Když maminka nosí dítě devět měsíců v břiše a porodí, přirozeně to vyplyne, myslím... Ale u nás to bylo ze dne na den. Hrozně jsem se bála, že jí nějak ublížím – byla tak maličká... Ale když jsem ji hned první den, co jsme se na ni byli podívat, vzala do náruče, bylo mi jasné, že k nám patří. Hodně lidí dnes dokonce říká, že jsme si dost podobné. Papírování kolem osvojování mi na klidu také nepřidalo – neustále chyběly nějaké dokumenty, další se zase ztratily na soudu – hrůza!“
Nešťastně šťastná
Do toho všeho Světlin manžel nahmatal v jejím prsu tvrdou kuličku. Přesvědčil ji, aby šla ihned na kontrolu. „Odjeli jsme všichni na Vánoce na chalupu, kam mi volal náš známý lékař, že musím ihned přijet, že má podezření na zhoubný nádor. Ještě mi to celé nedocházelo. Došlo mi to, až když jsem čekala u lékaře v kabince na sondu. Intuitivně jsem věděla, že to bude špatný. Plakala jsem jako nikdy v životě, což je u mě opravdu nezvyklé – jsem Berano-Štír a takové konstelace hned tak plakat neuvidíte – jsme citliví, ale vše si dusíme uvnitř. Ihned nato jsem absolvovala operaci, po níž jsem se dala relativně do pořádku. Říkala jsem si: ‚No co, kus prsu, od čeho je plastická chirurgie. Tak nějak jsem měla tehdy pocit, že operací to vše končí. Jenže... brzy mi lékaři sdělili, že se udělaly metastázy a že musím na chemoterapii. To mě úplně ‚sejmulo‘, bylo to jako blesk. Bydlím v šestém patře, a tak mě párkrát zastihla myšlenka, že bych to skončila. A to by mě předtím ani ve snu nenapadlo pomýšlet na sebevraždu. Jenže když máte malé dítě, tak to nejde. Nemohla bych to Tonce udělat. První maminka ji opustila, a teď by to měla udělat i ta druhá? Už jen proto jsem si říkala, že musím žít.“
