Pro tento článek nám bylo inspirací vyprávění sedmatřicetileté Ivany. Sympatická žena finančně velmi zajištěného muže, oba jsou ty vzácné tipy, kterým bohatství nezatemnilo mozek ani srdce. Ivana je maminkou a manželkou, protože nic jiného nemusí, ale obou rolí se chápe něžně a schopně a vytváří krásný domov. Ale i přesto si její muž Pavel občas posteskne: „Kéž by na mně tolik nevisela.“ Nevadí mu, že nepracuje, netouží po tom, aby měl doma ženu s úspěšnou kariérou, ani manželku bohatého muže, která se věnuje úchvatným charitativním projektům, pokud si to sama nepřeje, nebo aby se svým časem dělala něco velkolepějšího než domov a zázemí. Prostě jen chce cítit, že kdyby tam chvíli nebyl, celý domov by se nerozpadl. Ví, že by Ivana dokázala zaplatit složenky, posílat děti do dobré školy, snad si i nechat vyměnit zimní pneumatiky za letní na svém automobilu.
Ví, že by dokázala jezdit i mnohem méně nákladným vozem, kdyby si to situace žádala. Jen cítí tíži v tom, že emočně, náladově, chutí do života, by bez něj Ivana byla ztracená. Jako kdyby svou životní energii čerpala z něj, jako by neměla své vlastní slunce. To si Pavel myslel, dokud ho podnikání nezavedlo na dva měsíce do zahraničí a Ivana nezůstala ve velkém domě téměř na samotě sama se dvěma malými dětmi. Oba se této chvíle děsili. Pavel navrhoval, že na dva měsíce najdou pomocnici, která by s Ivanou bydlela, ale protože se jim nepodařilo najít nikoho, kdo by Ivaně vyhovoval, zůstala nakonec sama. Naštěstí. Díky tomu objevila Ivanu, která už dlouho pospávala – protože prostě mohla.
Ivaně bylo chvíli smutno a teskno, ale jen se po pár dnech otřepala, byla sama sebou překvapená. „Najednou jsem se úplně proměnila. Začala jsem být na děti zdravě přísnější, zacházela jsem s nimi pevnější rukou. Řešila jsem situace, které jinak automaticky přepouštím Pavlovi. Jednou jsem se dokonce musela pohádat se sousedkou kvůli jejímu psovi, který ohrožoval děti. A víte co? Mně se ta nová Ivana moc líbila. Měla jsem pocit, že se ve mně vypnul jakýsi automatický pilot, který se o někoho opírá jen proto, že může, ani snad ne z lenosti, ale z pocitu, že vedle je někdo, kdo to zaručeně vyřeší líp. Došlápla jsem si na učitelku, která šikanovala mého syna, a to, co bych u sebe dřív viděla jako agresivní chování, které náleží spíš mužům a kterému bych se proto vyhýbala, mi najednou připadalo jako zdravá vitalita. Získala jsem pocit, že jsem na své vlastní straně, že mi život nemůže ublížit. Bez ochránce nablízku ze mě paradoxně spadl strach.“
Když se Pavel za dva měsíce vrátil, čekalo ho jeho vlastní psychotéma ke zpracování: Najednou mu vadilo, že nikomu nechyběl. Děti prospívaly báječně, v domě vládl lehce kreativní chaos, ale všem v něm bylo dobře, a přes roztomilou chaotičnost nikdo nebyl ztracený, spíš nalezený. Ivana měla svůj vlastní, jakkoli obyčejný život, své vlastní zdroje spokojenosti a síly. Na jednu stranu byl Pavel rád, na stranu druhou si uvědomoval, jak moc ho vlastně „živil“ pocit, že je hlavním psychickým zdrojem celé rodiny.
Ivana však začala svou nezávislost krátce po Pavlově návratu zase ztrácet. Za prvé kvůli Pavlově ambivalentnímu postoji k celé proměně. Za druhé proto, že prostě mohla. „Cítila jsem, jak se ve mně pomalu zase zapíná ten automatický pilot, taková pohodlnost, která se tváří jako strach nebo neschopnost, ale ve skutečnosti je to opravdu jen pohodlí. Než jsme se nadáli, samostatná Ivana byla pryč a už jsem zase fungovala jen jako prostředník, který Pavlovi naznačoval, co by se mělo vyřešit. Zpacifikovat šikanující učitelku, domluvit sousedce s nebezpečným psiskem, srovnat děti. Můj život byl zase plytčí a smutnější.“
Být svým vlastním Sluncem
Finančně zajištění lidé disponují obrovskou vnější svobodou. Mohou si koupit či pořídit co chtějí, cestovat, kam je to zrovna táhne, postavit si každodenní život tak, jak potřebují. A přesto mnozí z nich zažívají větší úzkost než lidé chudší – konečně psychoterapie pro bohaté je expandující byznys. Narůstá v nich totiž stále větší úzkost, že mohou o svá privilegia přijít. Pětatřicetiletá lékařka Anna to krásně shrnula: „Jsem asi nejbohatší ze všech mých bývalých spolužáků z gymnázia. Když jsme měli sraz po dvaceti letech, bylo to na první pohled jasné. Rozhodně jsem ale nebyla nejvíc v pohodě. Jeden z nejchudších spolužáků – u nás doma by se řeklo skoro pobuda – zářil takovou opravdovou spokojeností, byl nejvíc přítomný „tady a teď“ a padala z něj ta nejuniverzálnější moudra.
Nemá skoro nic a nijak tím netrpí. Přemýšlela jsem, čím to je. On už má zkrátka vyzkoušené, že i kdyby se stalo cokoli, nějak se to udělá, nějak to přežije, nějak svůj život zase vystaví znovu. Vlastně nejvíc z nás všech věděl s nejhlubší jistotou, že existuje. My ostatní jsme museli jen doufat... Velmi mě to inspirovalo. Ne, že bych teď rozdala své jmění chudým, ale začala jsem zkoumat nitky závislostí, které v sobě máme. Na penězích. Na silnějším partnerovi. Na vitálnější kamarádce. Na tom, že společensky něco znamenáme. Moje sedmnáctiletá neteř si třicetkrát do hodiny kontroluje Facebook jen proto, aby se ujistila, že je někdo, že se o ni někdo zajímá. Chtěla bych dojít do fáze, kdy si tyto dary, jež mi život nadělil, dokážu užít, ale nebudu na nich viset.“
Osvobození
Lidí, kteří si jako Anna uvědomí hluboké pravdy jen na základě toho, že se s nimi prostě setkali, není tolik. Většinu z nás k tomu „dokope“ až nějaká překvapivá, náročná, dokonce traumatizující, nebo prostě jen výjimečná situace tak jako Ivanu. Až když jsme vydáni šancím a náhodám osudu, dokážeme se dotknout a nechat probudit dosud netušeným, uspaným a vlastně ospalým částem v nás. Jakoby se posunulo naše těžiště, které dosud spočívalo na něčem nebo na někom, co věci zařizovalo za nás. Život do nás drkne, vyhodí nás ze zajetých kolejí, ze zatížených těžišť a donutí nás najít si těžiště nové. Ideálně bude toto nové těžiště někde uvnitř nás. B
ohatý člověk může zůstat bohatým, ale měl by vědět, že se jeho vnitřní štěstí rapidně nezmenší, když zchudne. Manželka může zůstat oddanou manželkou, ale měla by vědět, že bude podobně radostnou osobou, i když partner odejde – na chvíli nebo navždy. Taková vnitřní nezávislost je opojnější než bohatství, rodinné zázemí nebo společenská oblíbenost. Je svěžejší než pohodlí jistoty. Je vlastně bezpečnějším útočištěm než jakékoli vnější bezpečí. A vlastně až díky ní si všechny své milodary a životní požehnání můžeme náležitě užít – beze strachu, že o ně přijdeme.
Muži a NEZÁVISLÉ ženy
- Podstatou partnerského vztahu je i jistá dávka závislosti jednoho na druhém. Nejedná se jen o závislost ekonomickou či citovou, je to závislost, která umožňuje rozdělení praktických úkolů, které společné soužití přináší.
- u mužů se více projevuje potřeba se o ženu postarat ekonomicky a prakticky. Ženy zase do vztahů vnášejí větší emoční podporu a vytvářejí závislost muže na rodině. V případě, kdy se chce žena chovat k muži nezávisle na jeho ekonomické a praktické podpoře a žít jen z podstaty vztahu, vzniká paradox. Chtít žít ve vztahu i vytvářet vše pro vlastní nezávislost je kontraproduktivní. Potřeba svobody a nezávislosti je v nás sice zakódována, ale je fajn uvědomi sit, že ne vždy si to myslí i naše nevědomí.
