Z Helen se stalo divoké dítě, které rozbíjelo, co mu přišlo do cesty. Nikdo nevěděl, jak s ní jednat, a ani ona se neuměla s lidmi dorozumět. Všichni Kellerovým radili, aby dali dceru do blázince, ti se jí však nechtěli vzdát. A tak požádali o radu rodinného přítele, slavného vynálezce telefonu Alexandera Grahama Bella, který se tehdy věnoval výuce hluchých dětí. Napsal do školy pro slepce v Bostonu a poprosil ředitele, aby Helen poslal učitele. „Do šesti let jsem byla přízrakem žijícím v ,nesvětě’. K věcem jsem se přibližovala instinktem slepého zvířátka,“ napsala budoucí spisovatelka o podobě svého dětství, než do něj vstoupila její geniální učitelka.
Dvě tvořily celek
V březnu 1887 přijela za sedmiletou dívkou dvacetiletá Anne Sullivan, která sama prožila dětství jako poloslepý sirotek. Ve čtrnácti se dostala do bostonského ústavu, získala tu vzdělání a prodělala řadu očních operací, které jí zlepšily zrak. Helenin osud ji zaujal, a tak se s vervou pustila do práce. Slova dívce překládala do dlaní a potom jí dala podržet příslušný předmět. Cvičení zprvu zůstávalo bez odezvy. Jednoho dubnového dne ale zavedla učitelka svěřenku k pumpě, stříkla jí na ruku vodu a do druhé dlaně napsala daný znak.
Helen na to později vzpomínala: „Náhle jsem ucítila zasutou mlhavou vzpomínku a tajemství jazyka se mi otevřelo.“ Začala se hned dotýkat věcí kolem a dávala najevo přání dozvědět se jejich jméno. Do konce srpna ovládala přes šest set slov! Později se naučila číst Braillovo písmo, psát pomocí tenkých pravítek, která ji držela na řádce, i užívat psací stroj. Další pokrok nastal, když Anne naučila svěřenčiny rodiče značit rukama abecedu, takže se s dívkou mohli dorozumět. Postupně zvládla navazovat kontakt také s jinými lidmi – naučila se mluvit a odečítat ze rtů.
