Opravdových historických strategií je bohužel jako šafránu. Před zhruba třemi lety vyšla série The Great Battles of... Caesar, Hannibal a Alexander. Ještě před tím Firaxis vydal vynikající hru Sid Meier‘s Gettysburg. A právě této gamese se dnes recenzovaná real-timeová strategie Waterloo: Napoleon‘s Last Battle nejvíce podobá.
Úvodní strohé menu nevyniká ničím zajímavým, pouze jedna kolonka upoutá vaši pozornost. Waterloo obsahuje kvalitně zpracovanou encyklopedii, ve které se lze dočíst vše zajímavé o Napoleonovi, taktice a jednotkách, bitvách apod. Ačkoliv v názvu hry figuruje jméno vrchního velitele francouzské armády, tak, což je velice potěšující, si každou bitvu můžete zahrát buď v roli Francouzů, nebo Angličanů (a někdy také Prusů).
Waterloo obsahuje neuvěřitelně podrobný popis všech bitev, a to jak několik odstavců textu, tak i přehlednou mapku. Autoři si za to zaslouží obrovskou pochvalu. Waterloo dokonce obsahuje i rady, jak bitvu zdárně ukončit. Prostě a jednoduše – každá bitva je důkladně rozpitvána, milovníci historie si přijdou na své. Scénářů je celkem šestatřicet. Bohužel jakákoliv kontinuita chybí, mise na sebe sice chronologicky navazují, avšak herně ne, takže si klidně hned ze začátku můžete zvolit největší bitvy, bez nutnosti dohrání těch předchozích. V prvních šesti scénářích vás hra seznámí s ovládání, mimochodem velice přehledným, a v dalších třiceti bitvách si to s nepřítelem rozdáte naostro. Většina misí
má reálný podklad, dokonce se v nich setkáte i s historicky autentickými osobami i místy, kde se bitvy odehrávají. Pár scénářů pochází pouze z hlavy game–designera a jsou tedy zcela vymyšlené. Je zapotřebí podotknout, že Waterloo patří, stejně jako třeba Steel Panthers, k „hardcore“ strategiím. Počítejte s tím, že si budete kreslit postup bitvy a psát si poznámky o nepřátelských regimentech.
A nyní k samotným bitvám. Základna (nebo něco podobného) se ve Waterloo pochopitelně nestaví, jednotky taktéž ne. V každé bitvě musíte vystačit s tím, co vám dali autoři k dispozici. Síly většinou bývají na obou stranách vyrovnané. A cíl? Buď musíte nepřítele zničit, nebo mít na konci bitvy větší skóre. Sice platí obě možnosti, ale nikdy se mi nepřítele nepodařilo zničit úplně. Proč? Autoři chtěli bitvy převést na naše monitory se všemi detaily. A tak je každá mise omezená časem. I ti nejlepší stratégové budou mít obrovské problémy. Často se mi stalo, že jsem nepřítele málem rozprášil, avšak skončil časový limit a ukončil můj drtivý útok. Sice jsem jakoby vyhrál, ale chyběl mi onen krásný pocit, že jsem pobil vše, co se hýbe. S vybalancováním obtížnosti si autoři moc práce nadali. Čtyři stupně obtížnosti vůbec nevyužijete, protože už na nejlehčí se pořádně zapotíte jako při velikonočním úklidu. Já jsem zdárně ukončil pouze jedenáct bitev. Nemalý podíl na tom má asi největší zápor této hry. Z okolních obrázků jste si jistě všimli, že se jednotek na mapě nachází více, než je zdrávo. Při větších bitvách musíte velet klidně i třiceti regimentům, každý
regiment se skládá obvykle ze dvou až čtyř oddílů. Ovládat všechny jednotky prostě nejde stihnou. Pokud budete Waterloo hrát, mějte po ruce další tři osoby, které vám budou pomáhat. Někdo musí ovládat myšku, druhý člověk klávesnici a třetí musí sledovat dění na mini-mapě a okýnka, kdo zdrhnul. A vy prostě jenom říkejte, co kdo má dělat, tedy velte. Jestliže neseženete žádné dobrovolníky, kupte si živou chobotnici, ochočte ji a naučte ji ovládat klávesnici. Potom chobotnici jednoduše vysvětlete o co go, posaďte ji před monitor a můžete začít hrát.
Kdyby Napoleon viděl, co Breakaway Games udělali s jeho armádou, asi by spáchal sebevraždu. Autoři do hry zakomponovali morálku, což je sice fajn, ale často se stává, že z boje začnou zdrhat jednotky, vzdávat se a tak podobně. Napoleonova armáda přitom byla pověstná svou oddaností svému vrchnímu veliteli. Snad jen ještě Alexander Makedonský velel tak oddané armádě. Kdo se trochu vyzná v historii ví, o čem mluvím. Malý příklad, o kterém se ve hře vůbec nepíše. Když byla většina Napoleonovi armády poražena v bitvě u Waterloo, zůstal Napoleon sám, společně s hrstkou mužů a s několika veliteli, v obklíčení Angličanů. Spojenci nabídli Napoleonovi, ať se vzdá. Jeden s hrdých Napoleonových generálů sundal své kalhoty, vystrčil na Angličany pozadí a řekl slavnou větu: „Polibte nám prdel.“ Angličany a Prusy to rozpálilo natolik, že rozpoutali obrovská jatka. Proč mi neustále z bitev utíkali vojáci, nechápu. V podobných realtimovkách je to klasický jev, který hře
dodává šťávu, ale ve Waterloo mají vojáci enormní chuť z boje zdrhat. Tady nacházíme největší rozpor v celé hře. Na jedné straně se Waterloo drží historické reálnosti až přespříliš (bitvy musíte skončit stejně rychle, jako je ukončil Napoleon, s tím rozdílem, že Napoleonovi trvala nějaká bitva tři hodiny a vám musí trvat třicet minut), na straně druhé vynechává věci velice důležité, jež ovlivnily celou řadu Napoleonových bitev (počasí, předávání rozkazů, atd.).
K rozmanitosti jednotek žádné výhrady nemám. Moc se toho ani vymyslet nedá. Základ každé armády tvoří jízda, mušketýři, neboli pěší střelci, děla a velitelé. Samozřejmě, že každý druh jednotek má i své „pododrůdy“. K jednomu z největších pozitivů Waterloo patří uniformy. Všechny odpovídají skutečnosti, takže máte tak trochu pocit, že jste Napoleon a velíte opravdové armádě :o). Regimenty lze skládat do nejrůznějších formací. Jedna je vhodná pro přesun, druhá pro střelbu z dálky, třetí pro zteč atp. Formací autoři naprogramovali celkem deset, což je docela dost, takže můžete uplatnit své taktické nápady a myšlenky. Inteligenci nepřítele bych ohodnotil slovy "docela to jde". Počítač na mě sice nevymyslel nic překvapivého, marně jsem čekal na útoky z více stran, ale někdy jsem měl s nepřátelskými vojáky dost problémů. Počítač nechává všechny druhy jednotek vzájemně kooperovat, jízda kryje mušketýry, a to je jedině dobře. Občas se ale stává, že nepřítel jaksi pozapomene a nechá jeden regiment úplně o samotě, což pro něj znamená rychlou smrt. :o)
Z okolních obrázků a popisků jste si už jistě všimli, že s grafikou není něco v pořádku. V roce 2001 se dá očekávat něco kvalitního a ne, řekněme si to na rovinu, takový hnus. Na 3D kartu rovnou zapomeňte. Na první místo se sice klade hratelnost, ale na grafice záleží také. Zlatý Shogun... Pokud si chcete Waterloo zahrát, pořiďte si mašinu s procesorem 400 MHz a RAMkou minimálně na 128 MB. Při větších bitvách má totiž Waterloo tendenci se sekat. Počítejte s tím, že na minimální konfiguraci Waterloo maximálně nainstalujete a podíváte se na úvodní menu. Velice zarážející je absence hudby. V úvodním menu sice nějaký pokus o hudbu zní, ale jinak vůbec nic. Kvalita zvuků nepřesahuje běžný průměr. Jeden plusový bodík by se přesto našel. Každý ze tří národů mluví svým rodným jazykem. Autoři, jako jedni z prvních, pochopili, že nejde o to, aby hráč svým jednotkám rozuměl, ale pouze a jenom o atmosféru. Navíc Waterloo obsahuje přehlednou tabulku, ve které je každá hláška přeložena do angličtiny.
Moc důvodů, proč byste si měli Waterloo pořídit, neexistuje. Přesto, pokud překousnete špatné technické zpracování a několik větších chybiček, tak je Waterloo hra přímo pro vás. Ostatní nechť si raději pořídí Black & White nebo Cossacks. A pokud byste se rádi dozvěděli něco zajímavého o Napoleonovi, skočte si do knihovny nebo do knihkupectví. Publikací o Napoleonovi bylo zpracováno víc než dost. Kupovat si kvůli tomu tuto hru se nevyplatí.
| Waterloo: Napoleon‘s Last Battle | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
