Myšlenka ilegálních pouličních závodů začala poněkud nudit již v době, kdy Midnight Club 3: Dub Edition vyšel na domácích konzolích, ovšem příchod handheldů nové generace naznačil, že by se hry z této kategorie ještě nějaký čas mohly těšit ze zájmu hráčů. Podobně jako na domácích konzolích ovšem Midnight Club 3 přichází tak trochu s křížkem po funuse i na PSP. A to zde zdaleka není tak početná konkurence jako třeba na PS2. Jak je to možné?
Jednoduše tak, že MC3 neoslní, a v podstatě jediná přímá konkurence v Podobě Need for Speed Underground Rivals je navíc téměř ve všech ohledech lepší. V prvé řadě je mnohem hratelnější, i když by někdo mohl mít tendenci tvrdit, že jednodušší. Ano obtížnost NFSUR není nikterak monstrózně veliká, ale to je mimo jiné jedním z důvodů, proč se hraje o poznání lépe nežli Midnight Club. Ten je od
první chvíle velmi těžkopádný a i přes vyloženě arkádovou hratelnost rozhodně nepůsobí takovým dojmem, jaký si u arkádových závodních her představujeme. A ani není potřeba srovnávat v tomto případě s vynikajícím
Burnoutem, stačí klidně i ono zmiňované NFSUR.
Druhou nepříjemnou věcí je koncept otevřeného města.
Faktorů, které stahují kvalitu MC3 dolů, je několik. V prvé řadě je to nemotorné ovládání, kdy se zatáčí pomocí analogové páčky, což evidentně neposkytuje takovou pohotovost, jako v případě směrových šipek. V menu hry sice lze nastavit ovládání i na šipky, nicméně při standardním nastavení jsou na ně namapovány některé funkce, takže změna ovládací metody je
tak poměrně komplikovaná a ne úplně šťastně řešena. Ovládání pomocí páčky pak je potřeba nějakou tu chvíli přivykat, jelikož odezva vašeho vozu na pohyb páčky je o poznání ospalejší než by se dalo čekat, a tak zpočátku budete mít problémy, věřte nebo ne, jezdit tam, kam vlastně chcete. Typicky to v úvodu hraní vypadá tak, že vyjedete ze zatáčky a najednou vidíte, že vám za ní v cestě stojí (respektive jede) nějaké civilní vozidlo. Vidíte, že pokud byste ho minuli jednou stranou, mohli byste si vítaně zkrátit cestu, ovšem ve chvíli kdy začnete zatáčet, jistíte, že to vybrat asi nezvládnete, a tak se rozhodnete, že civilistu objedete z druhé strany. Mezitím jste ale zatočili již docela dost na to, abyste to při dané rychlosti stihli vytočit zpátky, takže poté co tam nejprve
podivně kličkujete, to nakonec jako blbec stejně napálíte do pomalu se šinoucího auta. Díky tomu tak hratelnost MC3 rozhodně nemůžeme označit jako instantní, což by samo o sobě ani tak nevadilo, ale pokud vezmeme v úvahu, že se má jednat o hru pro přenosnou konzoli, vadit to už docela začne.
Poměrně dost ale po předchozích zkušenostech překvapila grafika.
Druhou nepříjemnou věcí je koncept otevřeného města, na němž sice Midnight Club, respektive celý Rockstar, staví již od prvopočátků, ovšem zde se maximálně neosvědčuje. Díky tomu, že se vše odehrává na stále relativně malém displeji, máte ne zcela dostatečný přehled, co se na něm vlastně děje. Poněkud tak pozbývají na významu různé odbočky či v tomto případě rovnou alternativní trasy, jelikož většinou pojedete tam, kam nejlépe vidíte, nebo tam, kam jedou všichni před vámi. S tím souvisí samozřejmě i horší rozlišitelnost různých překážek či civilních vozů, takže si mnohdy před úspěšným dokončením závodu vytrpíte
několik dlouhých loadingů při restartech a nadávka vzduchem proletí rovněž nejedna. Přitěžující okolností je zde paradoxně i fakt,
že zdejší provoz je generován poměrně dosti náhodně, takže si přesný průjezd trati úplně přesně nastudovat nelze. Máme zde tak další příklad toho, jak něco, co je u her pro domácí konzole maximálně vítáno, může mít neblahý vliv pro handheldovou hru.
Poměrně dost ale po předchozích zkušenostech překvapila grafika. Ta na rozdíl od PS2 verze není na malém displeji tak zrnitá, ale naopak působí velmi hladce. Při bližších záběrech je sice jasně vidět, že modely vozů nejsou nikterak detailní, ale celkový dojem při jízdě je veskrze pozitivní. Škoda jen, že se hra nehýbe svižněji, což je další z příčin těžkopádného dojmu ze hry, stejně jako toho, že již výše zmíněné ovládání nefunguje tak, jak by mohlo. Lehčí nepřehlednost by člověk ve výsledku nakonec
|
|
Skvělé bouráky
Hladká grafika
Těžkopádné nejen ovládání
Nepřehlednost
|
| |
dokázal zvládnout a zvyknout si na ni, pokud by ho hra dokázala zaujmout nějakým jiným způsobem, kupříkladu svižnou jízdou
nebo právě uživatelsky příjemným ovládáním. Dokonce ani ten koncept otevřeného města není sám o sobě v souvislosti s přenosným hraním vůbec špatným nápadem. Rockstaru se ale již nedaří všechny potřebné ingredience smíchat tak úspěšně jako
v prvních dvou dílech této série. Škoda, logo časopisu DUB to samo o sobě totiž nezachrání.
|
Série Midnight Club zde s námi sice je již stejně dlouho jako samotná platforma PS2, přesto je ale Rockstar znám především díky jiným hrám než závodním. S přihlédnutím k této skutečnosti si ale tato série drží stále ještě slušnou úroveň kvality, což u firem, které se závodními hrami nezabývají trvale, nebývá zvykem. Z těch lepších pokusů stojí za zmínku ještě Enthusia Professional Racing od Konami, pokud bychom ale měli vypíchnout exemplární hrůzu, pak hra Driving Emotion Type-S dokazuje, jak do dopadá, když se na závodní hru vrhne třeba takový Square Enix.
| | |
| Midnight Club 3: Dub Edition |
|
| Ukládání pozic: |
ano |
| Multiplayer: |
ano |
|
| Verdikt: |
Záležitost rozpačitá podobně jako její předloha na domácích konzolích. |
|
|
Myšlenka ilegálních pouličních závodů začala poněkud nudit již v době, kdy Midnight Club 3: Dub Edition vyšel na domácích konzolích, ovšem příchod handheldů nové generace naznačil, že by se hry z této kategorie ještě nějaký čas mohly těšit ze zájmu hráčů. Podobně jako na domácích konzolích ovšem Midnight Club 3 přichází tak trochu s křížkem po funuse i na PSP. A to zde zdaleka není tak početná konkurence jako třeba na PS2. Jak je to možné?
první chvíle velmi těžkopádný a i přes vyloženě arkádovou hratelnost rozhodně nepůsobí takovým dojmem, jaký si u arkádových závodních her představujeme. A ani není potřeba srovnávat v tomto případě s vynikajícím
Burnoutem, stačí klidně i ono zmiňované NFSUR.
tak poměrně komplikovaná a ne úplně šťastně řešena. Ovládání pomocí páčky pak je potřeba nějakou tu chvíli přivykat, jelikož odezva vašeho vozu na pohyb páčky je o poznání ospalejší než by se dalo čekat, a tak zpočátku budete mít problémy, věřte nebo ne, jezdit tam, kam vlastně chcete. Typicky to v úvodu hraní vypadá tak, že vyjedete ze zatáčky a najednou vidíte, že vám za ní v cestě stojí (respektive jede) nějaké civilní vozidlo. Vidíte, že pokud byste ho minuli jednou stranou, mohli byste si vítaně zkrátit cestu, ovšem ve chvíli kdy začnete zatáčet, jistíte, že to vybrat asi nezvládnete, a tak se rozhodnete, že civilistu objedete z druhé strany. Mezitím jste ale zatočili již docela dost na to, abyste to při dané rychlosti stihli vytočit zpátky, takže poté co tam nejprve
podivně kličkujete, to nakonec jako blbec stejně napálíte do pomalu se šinoucího auta. Díky tomu tak hratelnost MC3 rozhodně nemůžeme označit jako instantní, což by samo o sobě ani tak nevadilo, ale pokud vezmeme v úvahu, že se má jednat o hru pro přenosnou konzoli, vadit to už docela začne.
několik dlouhých loadingů při restartech a nadávka vzduchem proletí rovněž nejedna. Přitěžující okolností je zde paradoxně i fakt,
že zdejší provoz je generován poměrně dosti náhodně, takže si přesný průjezd trati úplně přesně nastudovat nelze. Máme zde tak další příklad toho, jak něco, co je u her pro domácí konzole maximálně vítáno, může mít neblahý vliv pro handheldovou hru.
Skvělé bouráky
Těžkopádné nejen ovládání
