Troufám si tvrdit, že právě Mario Kart: Super Circuit jako jeden z prvních (jistě, další se chystají) otevřel cestu novému zpracování her na GBA, na němž jsme se dosud setkali s velmi sympatickými arkádami, které již nezůstávají v otrockých poutech nízkého rozlišení a omezeného výkonu. S GBA tak přišel čas, kdy se zobrazení může rozšířit o jeden rozměr, o čemž si jeho starší brácha mohl nechat tak akorát zdát v těch nejdivočejších snech. Pravdou je, že 3D zpracování, které Mariokart nabízí, nepatří mezi to, na co jsou zvyklí hráči z PC a PSX, nicméně potřebám "her na cestu" vyhovuje dokonale.
Předpokládám, že zkraje jen velmi obtížně naleznete někoho s GBA a stejnou hrou, proto se raději podívejme na hru pro jednoho hráče. Kromě klasického šampionátu, kdy postupně závodíte na všech okruzích, zde objevíte i stejně obyčejnou hru na čas a můj velmi oblíbený „ghost“ mód. To znamená, že si vyberete postavu, trať a sami si závodíte na dráze. Po prvním zajetém kole si program vaši jízdu zaznamená a při opakované jízdě na téže trati soupeříte s vlastním já. Snadno tak odhalíte nedostatky své předchozí jízdy, přičemž "duch" vás samozřejmě nutí vybičovat se k mnohem lepšímu výkonu. Osobně mám tento mód vždy nejraději. V okamžiku, kdy na nejvyšší
obtížnost překonáte všechny soupeře a tratě znáte jako své vlastní boty, zůstává jedinou hratelnou alternativou právě "ghost" mód – nebo multiplayer, ale o tom až později. Schválně doporučuji zkusit chvíli závodit a až se vám ovládání dostane do krve, zkusmo projeďte některou z nabízených tratí. Následně si dejte pauzu a zhruba po týdnu spusťte hru znovu – pravděpodobně budete překvapeni, jak vaše staré já válí.
Šampionát předpokládá identifikaci s herní postavou, proto nejprve musíte projít volbou výběru vašeho jezdce. Nabízí se klasický Mario, akčnější verze Wario, zelený ještěr Yoshi, princezna s korunkou na hlavě, pár dalších starých známých (Luigi, Toad, Bowser) a samozřejmě můj favorit – gorila Donkey Kong. Než ovšem přistoupíte k vlastní volbě, je dobré si uvědomit, že postavičky reprezentují dvě základní charakterové vlastnosti vozu. První z nich udává, jak moc dokáže kára jet rychle a druhá říká kolik váží. Otestoval jsem několik různých kombinací a došel k závěru, že na hru to nijak výrazný vliv nemá. Zdálo se, že rychlejší auta opravdu lépe akcelerovala, ovšem při nárazu je nepřítel odmrštil mnohem razantněji než těžší a pomalejší soupeře. Ale toť asi vše.
Na trať se díváte z pohledu pozorovatele umístěného asi metr za vlastní vůz s ohromnou postavou jezdce. V případě zvlášť ostrých zatáček „bugina“ samozřejmě pružně reaguje na situaci, čemuž odpovídá i zuřivá manipulace mojí gorily s volantem. Vlastní dráhy tvoří jen placka, ale to nepokládám za chybu, aby si snad někdo nemyslel. Jejich pojetí odpovídá několik let známé koncepci z PC, kdy nejrychleji jedete po asfaltové dráze, méně pak po pískové krajnici a tvrdý mantinel dává stopku. Nejvíce úspěchů slaví ten, kdo se – při zachování rychlosti – drží asfaltu a v řezaných zatáčkách zbytečně nevypadává mimo něj. Chce to zkrátka praxi, ale žádné obavy, obtížnost je naštěstí volitelná. To ovšem nic nevypovídá o tratích. Ty vám v počátcích nečiní pražádné problémy, později ovšem nastupují různé urychlovače, složitější okruhy a dokonce i skokánky. Vrcholem všeho je děravá trať či absence zdi, kdy není problém zahučet třeba do lávy. Tím sice nekončíte, ale než vás záchranná postava vytáhne rybářským prutem a postaví zpět na dráhu, mnoho soupeřů vašeho zaváhání využije ke slušnému náskoku.
A protože Mariokart rozhodně neaspiruje na vážně pojatý simulátor, lemují dráhu speciální krabičky s překvapením. Stačí na jednu takovou najet a ona vám přičaruje nějakou zajímavou zbraň, kterou též reprezentuje i ikona v horní liště. Co do rozmanitosti vsadili autoři na osvědčené jistoty – několikrát aplikovatelné turbo, slupku od banánu, několik verzí střel atd. Nejvíce znepokojují samozřejmě projektily, protože v případě
zásahu se postižené auto začne otáčet kolem vlastní osy a to hodně zdrží.
Grafické zpracování vám možná přijde o něco jednodušší, ale výkon GBA také neroste do nebes. Přesto se ztvárnění jednotlivých prostředí velmi mění, dokonce s každou novou tratí. Někdy mi změny přišly pouze kosmetického rázu, jindy se však obměnil dokonce i povrch. Navštívíte tedy slunnou pláž, kde v dáli pluje pirátská loď, strašidelný hrad s poletujícími duchy, ale poznáte i krásu pískových pyramid. To vše vás čeká na několika desítkách tratí - 20 okruhů je ještě ze 16-ti bitové SNES verze, dalších 20 je pak zcela nových. K tomu pak již shora avizovaný multiplayer pro dva až čtyři hráče, kde vyjma závodění dostává prostor navýsost populární Battle režim, kde se v ohraničené aréně snažíte sestřelit balónky vůkol vozítek vašich oponentů.
Jako jednu z prvních vlaštovek (předtím Konami Krazy Racers) hodnotím Mariokart velmi kladně, nicméně svého potenciálu možná ne zcela využil. Dlouho jsem váhal s výsledným hodnocením, pro mluví bezproblémové hraní, multiplayer a přítomnost ghost módu, proti zase fakt, že hra se v singleplayeru může docela rychle omrzet. Milovníci podobných závodů by však asi neměli příliš váhat.
| Mario Kart Super Circuit | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
