Kompilace několika her vydaných v jedné krabici za jedny peníze byla dosud doménou především PC platformy. Distributor vždy vydá několik starších, samostatně prakticky neprodejných kousků najednou, a vyždíme tak z polehounku se unavujícího oslíka-prachotřesky poslední krejcary. V drtivé většině příkladů se jedná o hromadnou reedici mechem obrostlých klasik, za něž by normální smrtelník už těžko zaplatil. Zřídkakdy se ovšem přihodí, že vyčuraný obchodník sebere hrstku neúspěšných béček, které za konzumentovy peníze absolutně vůbec nestojí, a seriózní vydavatel by se za ně styděl, splácne je dohromady a vydá tak "novou kolekci." To je případ dnes recenzovaného titulu.
Manažeři Konami shledali patrně menší nedostatky ve svých šrajtoflích, a tak přikázali příručím, aby vyhrabali z nejhlubšího šuplíku "něco, co jsme se neodvážili vydat před deseti lety, ale pohromadě by to snad prošlo." I učinili podřízení dle rozkazu a ze zatuchlých trezorů, kde nejhlubší je les a cenzura vhodným prostředkem k záchraně pařánkova duševního zdraví, na světlo boží vytáhli čtyři tituly: Gradius, Castlevania, Konami Racing a Probotector. Všechny hry přesahují míru mé hráčské trpělivosti, což činí tuto kolekci naprosto jedinečnou, a svým způsobem jsou natolik unikátní, až si zaslouží podupat každá zvlášť.
Gradius
Tak se jmenuje nejméně otravná součást této bonboniérky. Přesto se jedná o mimořádně trapnou parodii na famózní R-Type, jež byla recenzována před několika dny. Klasická, stokrát parafrázovaná koncepce raketky letící zleva doprava a ničící vše nebezpečné zde byla nestydatě podupána a učiněna z ní smutná fraška. Výtvor má čtyři úrovně, přičemž do každé lze skočit přímo z menu. V něm se dokonce nachází i nastavení počtu životů (!). Levely jsou nechutně dlouhé bez jakékoliv možnosti návratu. Důsledkem toho jsou situace hodné precizní anihilace strýců v Konami, kdy se dostanete přes několik mimořádných úskalí na jeden zátah až k bossovi a než se rozkoukáte a vůbec pochopíte, jak mu dupnout na kobylku, je po vás. A následuje opětovné prokopávání se skrze tuhá místa celého levelu... S přihlédnutím k ubohosti celku se na první pohled nepozdává možnost upgradu. Avšak po prokouknutí autorova zpracování této feature je vše jasné. Vylepšování raketky konamáci opět hajdalácky nedoflákli. Prakticky vše probíhá tak, že jednou za čas z právě exitujícího nepřátelského objektu vyhřezne pidibonusek, jenž se přičte do lišty na spodku obrazovky. Když takto nastřádáte do lištičky několik penízků, stisknutím druhého tlačítka (buttony A a B jsou konfigurovatelné) BĚHEM akce upgradujete svůj vehikl o serepetičku, příslušnou ke stavu vašeho vlka, ehm, lišky...lišty. Celá tato hříčka je vhodná nanejvýš k půlminutové cestě čímkoli, poněvadž po delší době začne poněkud nudit, ale chtěl bych vidět člověka, který podniká jízdy půlminutového trvání...
Castlevania
Druhá součást téhle povedené škvároždímačky je jednoznačně nejstupidnější. Kdo nikdy nehrál klasický Barbarian či něco podobně atmosférického, dostane pravděpodobně záchvat hořkého smíchu. Kdo jej zažil, rozpláče se. Catlevania rovná se rádoby fantasy cicmání, kde v toporných přískocích se zmítajícím gerojem šleháte bičíkem vše okolo. Nejedná se bohužel o simulátor Velikonoc, jenž by nepochybně byl hratelnější, nýbrž o nestydatě primitivní, doslova otravnou, obtížnou sračku, za niž by se styděl nejeden amatérský garážník s uhry na čele. Golemoidní vozembouch byl stvořen nikoli do dvou rozměrů, jak se na průměrnou arkádu sluší, ale jenom pro 1D. Výskoky jsou pro jednu složku jeho pohybu lichotivým pojmenováním. Při cestě odporným prostředím náš skorohrdina kromě destrukce tááákhhle hrozných nepřátel rozšlehává cosi, co se mi podařilo identifikovat jako mikrosvíčku, a za odměnu z toho ničeho vypadávají body, zdraví nebo rovnou dočasná nesmrtelnost. Suma soumarů, Castlevania je jakýsi nechutný útok na vaši nervovou soustavu.
Konami Racing
Tento duchaplně originální název skrývá další retardovanou atrapu hry. Tentokráte něco jako simulátor formulek. Pokud se neopatrnému hráči podaří vydolovat z nepřehledného menu smysluplnou volbu, ocitne se na startovním roštu, pohledem svrchu se symbolem dětské hračky, představujícím závodní monopost. Samohyb disponuje dokonce dvěma stupni rychlosti. Tato skutečnost se však projevuje pouze změnou nápisu u improvizovaného tachometru z "LOW" na "HIGH." Plyn se totiž ovládá držením tlačítka B, čili masáž directpadu má za účinek víceméně kontrolovatelnou změnu směru jízdy hráčova přibližovadla. Okruhy se sestávají z nepříliš nápaditě poslepovaných zatáček a působí dojmem náhodného generování (ne nepodobného degenerování tratí skutečných). Při vší bídě již značně otupělý mozek překvapí (d)efekt nárazu vozidla na prakticky jakoukoliv překážku mimo trasu, když výkon virtuálního motoru postupně klesá, a s vjezdem do depa se nabízí dokonce možnost přezutí nebo opravy hráčovy formulky. S pitboxem je spjata další z mnoha deprimujících skutečností. A sice ta, že jediný způsob, jak se z této herní lapálie vymotat bez restartu GameBoye, skýtá právě menu v depu! Takže pokud labilnějším spolupařanům vyteče kýbl, zbývá jim buď odjezdit povinně další kolo až do boxů nebo vypnout v předstíraném klidu mašinku, anebo se sadistickým výrazem ve tváři prohodit GBC nejbližším oknem (což se některým, poněkud "volněji" smýšlejícím spoluobčanům může v blízkosti nejmenované McVelkovýkrmny docela hodit jako záminka k určitým "aktivitám").
Probotector
Pod tímto infantilním jménem byltě skryt drtivě akční takynářez, tvářící se jako variace na Robocopa. Realita je ale poněkud jiná. Opět v jediném směru zleva doprava rychlým během, hodným světového rekordu ve vozíčkářské kategorii, se pohybující masodrsoň vzrušeně zneškodňuje politické i apolitické nepřátele svým rychlokulometem, kterýžto během předlouhé (celé čtyři levely čítající) cesty upgraduje na několikasměropalebný (zajímavé slovo, což?) zabiják, kosící vše robotické. Po uběhnutí předlouhé úrovně na jeden únavný zátah přilétá/připlouvá hlavní bubák, způsobení jehož odchodu směr Manitou dá samozřejmě zabrat vašim adrenalinoplodným žlázám, či kde se ta šťavka tvoří... V menu lze po vzoru Gradius naskočit rovnou do kteréhokoli levelu. Zde přichází čas kyselého překvapení, protože dvě úrovně probíhají v pseudo3D rozhraní á la Commando, avšak jest natolik nepřijatelným po stránce hratelnosti, že působí ještě větší vředy na špagátech, než klasická dvourozměrná podoba.
Technické zpracování mají všechny hříčky společné, takže by bylo zbytečné rozepisovat se u každého výplodku zvláště. Grafika spočinula svou úrovní lehce pod šedostí běžného pracíh...ee... průměru, o paralaxním scrollování si můžete nechat zdát a trapnost gest paňáca z Castlevanie znamená nepokrytou výzvu k epileptickému záchvatu slabších povah. Zvuky naštěstí trápí GBC speaker pouze spoře, zato muzika mne nejednou mile překvapila a některé melodie by stály za konverzi do některého formátu pro PC reprodukci. Fakt.
Ovšem jako celek Konami GB Collection představuje dosti zkvašenou bonbonierku, za kterou bych nedal ani dvě stovky. Styďte se za tento komerční shit, dolary smrdící byznysmeni!
