Je až s podivem, jak největší a nejslavnější plošinovky z PSX na mladší PS2 ztrácí svůj předtím tak těžko vydobytý kredit. Ať už si vezmeme Crashe nebo Spyra - žádné z tak pozoruhodných dobrodružství minulosti se nedokáže v dnešní době vymanit z průměru. Či snad ano? Možná, ale přece jen už jsou karty nějaký ten pátek rozdány a trumfy mají v rukou J & D, R & C nebo Sly Raccoon. Ale vraťme se k Ape Escape, pojďme do časů, kdy se tento titul stal jednou z nejuznávanějších ikon 32 bitů. Ape Escape byla hra, která porušila skoro veškerá pravidla plošinovek. Možná si budete říkat, jak si tohle můžu dovolit vůbec říci, ale je to tak. Hnedle vysvětlím. Vezměte si to slovo - plošinovka. Odvozená od plošiny a přitom uvedený útvar byste tady marně hledali. Dále. Jedno z nepsaných pravidel žánru je intuitivní ovládání, abyste se ho nemuseli hodiny učit, ale aby vám padlo hnedle do ruky. V době vydání nejlepšího ovladače Dual Shock si plno firem ani hráčů nedovedlo představit, jak budou využity ony dvě analogové páčky - až se objevil právě Ape Escape, kterýžto jinou volbu než analogy nepodporoval. Takže pokud jste tento ovladač nevlastnili a měli jste zájem si tuto velice pozitivně hodnocenou hru zahrát, jiná volba nežli jej zakoupit a následně se po několik nocí učit s ním zacházet nezbývala. Plno lidí volbu plně analogového ovládání odsuzovala - což v dnešní době vyvolává už pouze úsměv na tváři. Ale Ape Escape nebyl jen o nezvyklém ovládání (pro tu dobu), nabízel i skvělou hratelnost v přitažlivém mixu několika
žánrů. Ono pochytat stovky opic nebyl žádný med a k tomu by vám klasické dovednosti nestačily. Takže jste měli ku pomoci Starého profesora, který pro vás vynalézal potřebné nástroje, jež jste poté používali k odchycení nezbedných opů. Nicméně tohle všechno bylo ještě málo a tak jste byli nuceni uplatnit v praxi rafinované metody v podobě plížení, opatrného našlapování anebo dokonalé finty předstírání spánku. K tomu tu nesměly chybět ani dopravní prostředky. V Japonsku dokonce - kvůli velké popularitě této hry - vytvořili i jakýsi jeho remake, který se k nám na trh ale nikdy nedostal a tak jsme čekali a čekali, až jsme se nakonec dočkali - plnohodnotného druhého dílu. Jenže zde nastává chvíle pro vyslovení velikého Ale a ještě většího Proč.
Zatímco první díl se prvotně tvářil jako hra pro děti, díky obtížnosti se jednalo spíše o kousek pro starší a pokročilé hráče - a to nejenom kvůlivá shora zmíněnému ovládání. Zde recenzovaný druhý díl je však již kompletně cílen na nejnižší věkovou kategorii. Tomu napovídá celkový vzhled hry a především pak samotní nepřátelé, kteří jakoby z oka vypadli z oblíbených Pokémonů. Lokace sice působí rozlehlým dojmem, ale současně studí prázdnotou. Nejedná se tedy o žádnou vizuální galapřehlídku - jako v případě na trh nedávno uvedeného Sly Raccoona. A co je nejhorší, ani design úrovní neodpovídá profesionálně odvedené práci. Vždy se totiž ocitnete v nějaké jednoduše koncipované lokaci s absencí složitých útvarů a
překážek, ve které posléze máte pochytat opice a pak se můžete posunout do další oblasti, což je znázorněno mizející spirálou, takže se nikdy nemůže stát, že byste některou opici honili po celém levelu a přemýšleli nad nějakou lstí, kterak nad ní vyzrát. Jinou podivností je až přílišná podobnost některých levelů s minulým dílem. Nemyslím si, že by hráči chtěli hrát stále stejné úrovně, i když někdy výjimka potvrzuje pravidlo - viz Gran Turismo. Ale zde to spíše působí tak, jakoby samotní vývojáři neměli již dostatek nápadů, což mě osobně přijde zvláštní. Abychom tuto nešťastnou kapitolu uzavřeli - po grafické stránce se jedná o naprostý průměr, který nicméně malého pařana asi nijak neurazí.
Další na řadě je ovládání, jež bylo ve své době naprosto originální, ale současně pro mnoho hráčů i nezvyklé. Dnes se ale jedná o naprostý standard, takže vám nebude činit nijak zvláštní potíže. Levým analogem ovládáte postavu a pravým pak veškeré zbraně a vynálezy. Jediná věc, již tvůrci pohříchu nevychytali, je práce s kamerou, kterou štelujete pomocí digitálního padu, takže to máte přes ruku. Tím pádem vám jako jediná rychlá alternativa zbývá centrování kamery pomocí shiftové klávesy, čímž se z toho občas stává zajímavý prstoklad a zbytečné nahánění správného úhlu pohledu na dění.
Největším zdejším lákadlem jsou podivuhodné vynálezy praštěného profesora a prímové dopravní prostředky,
na které narazíte během svého putování hrou. Vynálezy se ovšem od prvního dílu příliš nezměnily, byť přibylo pár věcí. To v případě dopravních prostředků si užijete tolik, že nebudete věřit vlastním očím. Povozíte se na sněžném skútru, benátské gondole, v tanku a dokonce i v mechovi v podobě přerostlého dítěte s rachtačkou.
Je zvláštní, co je u těchto her hráč nucen překlenout a většinou to vyvolává úsměv na rtech. Jedná se většinou o momenty, které bychom u běžných her nepřekousli a považovali je za špatný vtip. U Crashe to bylo elektrické vedení pod vodou a zde zase budete pádlovat v gumovém člunu na lávovém jezeře. Bezva :o)
Co se týče samotné hratelnosti, jedná se de facto o to samé, co v případě prvního dílu, jen s tím malým rozdílem, že se nám opičí park rozrostl o několik set opic. Najdete zde ty nejpodivnější druhy opů, jaké kdy po herním světě chodily. Jestli si snad myslíte, že nejbrutálnější opice byly v TimeSpliters 2, tak to jste na velkém omylu. V Ape Escape 2 potkáte skutečné opičí gangstery, vojáky, opice ze shaolinského chrámu, kouzelníky, atd. Typové zastoupení je skutečně úctyhodné, přičemž o každém získáte podrobné info.
Určitým zklamáním jsou souboje s bossáky, kde jsem marně počítal s nějakým geniálním nápadem - dočkal jsem se pohříchu jenom jednoduchého a naprosto nezáživného likvidování přerostlých opic. Škoda, nicméně v samotném závěru je třeba poukázat na jeden výrazný klad hry. Nedávno vydaný Mortal Kombat: Deadly Alliance jasně ukázal, že životnost se dá zdárně prodloužit tuny bonusů, jež si samozřejmě musíte zasloužit. Nejinak je tomu v Ape Escape 2. Bonusů je zde tolik, že mezitím dohrajete hlavní hru třikrát, než je všechny získáte. Jsou tu screenshoty, artworky, komiksy, filmečky a co je nejdůležitější, tak i tři prima minihry, mezi kterými jasně vyčnívá téměř dokonalý minifotbal. Jak jsem se právě prořekl, hra samotná není tak dlouhá, kterak by se na plošinovku slušelo a svým způsobem veškerý čas strávíte u hracího automatu, kde budete marně čekat, co vám z něj vypadne za bonus. Bonusy jsou určitě super, ale ruku na srdce. Stačí si vzpomenout na stařičkého Rayman Revolution, kteréhož dnes seženete za více než solidní peníz - asi je vám jasné, kam mířím. Rayman totiž již ve své době obsahoval více než slušné bonusy, mezi kterými byla k mání i klasická střílečka.
Co říci nakonec? Ape Escape 2 je vcelku slušná záležitost, ale už jsem to naznačil na začátku - je velice podivné, že největší hrdinové 32 bitů zažívají na PS2 takový pád z piedestalu; zkrátka život není peříčko...
| Ape Escape 2 | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
