|
|
Bez toho, aby se první dojmy proměnily v lekci z historie, se The Entente těžko popisuje. Klade totiž důraz na historickou věrnost, jako tomu bylo u podobných titulů GSC Game World. Inspirace Cossacks a možná ještě spíš American Conquestem je zde velmi znát – a to je jednoznačně pozitivní zpráva. Zpracována zde bude řada skutečných historických scénářů, kupříkladu bitva u Verdunu. Ta samozřejmě ne ve svém skutečném rozsahu dvou let, během nichž padly miliony vojáků pro to, aby se zákopy posunuly o pár metrů. I epizody z tohoto rozsáhlého střetu vydají na parádní náplň mise,
konkrétně se jedná kupříkladu o dobývání německé pevnosti francouzskými jednotkami a simultánní výrobu záložní armády, která ochrání ostatní pozice ve Verdunu.
Hráči se budou moci přenést do počátků války a v roli generála Moltkeho řídit bleskovou invazi do Francie v roce 1914 (opět ne na celé velké strategické mapě, ale jako menší pohraniční boje a dobývání francouzských pozic), ale stejně tak si zkusí výrobu a využití vojenských letounů a bombardérů proti britským silám v roce 1917. Pokračovat by bylo možné dlouho – The Entente obsahuje bitvu u Galipoli, bitvu u Ypres, kde byl poprvé použit bojový plyn (a získal název yperit), bitvu u Marne, boj o Jutský poloostrov, ale též epizody z Brusilovovy ofenzívy v ruské kampani. Zajímavější, než znovu a znovu vyjmenovávat obecné možnosti hry, ale jistě bude popis hraní misí samotných.
Ačkoliv se to pod návalem superlativů a hypoidních řečí soustředících se především na "historičnost" a "dějinnou přesnost" ztrácí, je The Entente nakonec přeci jen v první řadě realtimovou strategií. A to podle všeho takovou, která se nemůže rozhodnout, čím chce vlastně být.
Obsahuje totiž široké možnosti výstavby základny, nutí hráče těžit spoustu surovin – ale zároveň je takticky náročnou simulací boje se stovkami, ba dokonce i tisíci jednotek. Ne vždy je nutné provádět všechno, přesto je jistá překombinovanost z alfa verze cítit na hony.
Budování základny je v podstatě budováním malého města. Je nutné postavit městské centrum, domy rozšiřující maximální limit jednotek, zdroje pěti základních surovin (jídlo, dřevo, zlato, železná ruda, ropa) a řadu civilních budov (nemocnice, akademie apod.). Až zbytečně velký je i počet výroben vojenských jednotek – jsou tu kasárna na pěchotu, stáje pro jízdu, výrobna artilérie, letecká základna a další a další. Systém trénování jednotek je založen na stejném principu jako u American Conquestu – je potřeba vyrobit pracovníky, teprve ti se pak dají v kasárnách přeměnit na úderné kulometčíky či plamenometčíky. Koncept je to vcelku dobrý, byť někdy dosti neobratný, ovšem neodpovídá zdaleka historické realitě. Ve hře, která se tak ohání věrností skutečnosti by člověk masové vyrábění desítek tanků a la Z od Bitmap Brothers nečekal.
Nikdy předtím nebyla slepota politického i vojenského velení demostrována tak krvavě. Francouzský vrechní velitel Joffre nebral hrozbu německého úderu u Verdunu příliš vážně. Dokonce před útokem byla jeho obranná linie odkryta a reorganizována. Jeho odpověď těm, kteří ho varovali, že obrana Verdunu byla oslabena, zněla: "Přeji si jedinou věc, a to, aby na mě Němci zaútočili. A pokud zaútočí, aby to bylo u Verdunu". Falkenhayn mu vyhověl. |
Samotný boj je zpracován o poznání zábavněji. Taktická náročnost je dána nutností ovládat velké počty jednotek. Přitom platí velice přesně vztahy mezi nimi. Artilérii je potřeba chránit, neboť na blízko je k ničemu, dobýt město bez ní je ale prakticky nemožné, podceněna rozhodně není síla letectva, příjemně překvapí speciální jednotky jako již zmínění plamenometčíci, ženisté či chemické čety. Velkou roli hraje terén a vzhledem k až příliš rychlé fog of war (která navíc totálně uzavírá a začerňuje ďábelskou rychlostí i již jednou prozkoumaná místa, takže si člověk musí pamatovat, jaký je v té které části mapy reliéf pěkně z hlavy) je průzkum kruciální záležitostí. Detailní znalost bojiště umožní vypracovat precizní taktický plán a jen ten vede k vítězství, neboť mise jsou velmi obtížné, dohrát byť jen jednu ze čtyř v alfa verzi přístupných zabralo více než hodinu zkoušení a kombinování.
Na druhou stranu, příliš znát není (ne)výhodnost různých formací, taktéž vliv morálky se na bojišti projevuje minimálně. Umělá inteligence občas příjemně překvapí, často ale totálně kiksne, nesmyslné automaticky stavěné formace uprostřed bojové vřavy, to je skutečně lahůdka. Na druhou stranu, hráčovy jednotky oplývají slušnou mírou samostatnosti a nenechají se jen tak snadno zmasakrovat – což spolu ale nese občasné problémy, kdy je vyprovokují dva tři nepřátelští vojáčci a zatáhnou je přímo do připravené pasti.
Hratelnost The Entente je zatím ještě značně problematická. Proti Cossacks trpí ještě umělá inteligence a celá hra je až příliš překombinovaná. Ovšem design misí se jeví jako velmi slušný a založení na historických událostech pozvedá vynikajícím způsobem atmosféru – dokonce ještě více, než u skvělého, leč tématicky pro Evropany poněkud obtížněji stravitelného American Conquestu.
Grafické zpracování běží v rozlišeních od 1024x768 do 1280x1024 a je kompletně dvojrozměrné a izometrické. To by se v dnešní době mohlo jevit jako krok zpět, přesto především modely budov a jednotek nevypadají vůbec špatně. Oproti tomu okolí je někdy trochu chudé, podobně jsou na tom efekty výbuchů a ostatně většina animací. The Entente se rozhodně nezařadí k vizuálním hostinám, nejde ale také o žádné ošklivé kačátko. Hlavní je přehlednost, což je kritérium, které hra splňuje s přehledem.
The Entente je hra s velkým potenciálem. Na alfa verzi je ještě vidět značné množství problémů, ale nejde o věci, které by nemohly být s trochou snahy napraveny – a možnost zopakovat si klíčové okamžiky první světové války je stále velkým lákadlem…
