Rot je ten typ hry, který vám dá kontrolu kdesi uprostřed už rozjetých událostí a jedním z úkolů je vůbec se rozkoukat kolem. A že je na co se dívat. Malé údolíčko kdesi uprostřed lesů je po vizuální stránce neskutečně nádherné.
Ale minimálně stejně neskutečná je i atmosféra. Hra, která se celá odehrává na tomto uzavřeném místě je plná prostřihů, stejně tak jako emočně silných náznaků děje. Vše kolem, včetně hlavní postavy je lapeno ve smyčce a místa se opakují. Ne tak jednotlivé scény.
Nejprve vám před autem krvácí zjevně zraněná a naříkající žena, pak vás po lese honí jakési pokřivené monstrum. Z mobilního telefonu přitom vychází hlas, který vám povídá cosi o vině a potřebě zaplatit za to, co jste provedli. Co to asi může být?
Všech z příběhu je vykládáno v náznacích a poskládat střípky dohromady vyžaduje imaginaci, ale scény samotné jsou opravdu působivé. V jednu chvíli začnou znít požární sirény a po vzoru Silent Hillu se zvedne vítr, rozhází stromy a přijde prapodivná písečná bouře.
Méně působivá je herní doba, ale to k esenci tohoto typu her zkrátka patří. Vše je podřízeno vyprávění děje a zážitku. Ten je ale v případě Rot tak silný, že se nebudu vůbec divit, když si jím projdete hned dvakrát za sebou. Stejně, jako jsem to udělal já.
