Tak snad to nedopadne jako jednička, kde na Kickstarteru naslibovali takové blbosti, že hra byla nakonec jenom slepenec populárních témat. Pevnost k budování, aby se neřeklo, nekonečný dungeon, který s příběhem vlastně ani nesouvisí a stovky postávajících postav s divnými jmény a texty a další příběh do tuctu o záchraně světa neznámým hrdinou.

S Tyranny to moc nevytrhli. Na jedno dohrání krátké, dnes tak populární volby větvení příběhu nezvládnuté a tak plodící díry v příběhu a nekonzistentnosti a obecně to vypadalo, že vlastni ani pořádní neví, co s tou hrou chtějí udělat. Jako kdyby si u nich někdo zaplatil hru na zakázku.

Jinak tvrdit, že moderní trendy je nechávají chladnými, bych netvrdil. Ten pokus o větvení příběhu podle rozhodnutí hráče místo lineárního a dobře napsaného příběhu je přesně ten moderní trend, stejně jako vecpaný crafting systém a správa základny.

S některými body souhlasím, například ty jména backerů na náhrobcích, ale jinak jsem si PoE náramně užil. A ten nekonečný dungeon zas tak nekonečný nebyl a ve dvojce na něj navazuje příběh co vím

Jednička byla skvělá, drtivé většině výtek nerozumím, nekonečný dungeon nekonečný nebyl, procházel se postupně se vzrůstajícím levelem a příběhově dával dobrý smysl.

Ano, nekonečný je nadsázka, kdo by to byl řekl. Na druhou stranu 15 úrovní je skoro jako kdyby nekonečný byl. Do hry byl přidaný jako jeden z posledních bonusů, když už ani nevěděli, co ještě na Kickstarteru slíbit a návaznost na hlavní dějovou linii se během většiny neukázala. Jestli tam někde byla, tak hlouběji než mě bavilo postupovat a nenašel jsem ji ani na netu.

Příběh sám byl hned první zklamání. Vypadalo to jako origin story superhrdiny z doby, kdy se komiksy ani nesnažily a byl asi tak duchaplný jako kdyby mě přejelo auto s radioaktivním odpadem. To by ale podle nich nebylo dost vážné pro dospělého hráče, takže přišel ten nejlacinější tah a sice udělat to víc "grimdark," pomocí obvyklého zvratu číslo 41, že získané schopnosti nás vlastně zabíjí.

Obsidian se snažil vytvořit unikátní svět, ale jediného společníka, který mohl vysvětlit tu ezoterickou podstatu potkáme až jako posledního a ještě je tak záhadný, že by bylo užitečnější ho hodit ze skály. Místo toho nám na začatek nabídne klasickou sestavu dvou válečných veteránů, z nichž by na objasnění téhle části příběhu bohatě stačil jeden.

A takhle bych mohl pokračovat dál a dál, ale hlavní fakt je, že jsem to zkusil dvakrát a za hry mi nic a nikdo neutkvěl v paměti v pozitivním duchu.

Ústřední příběh není nic extra, ale hra na tom podle mě vůbec nestojí. Není špatný, akorát nemá dobře

vypilované tempo. To vyšperkovali až u White March, kde to klape parádně. Ono u málokterého mého oblíbeného RPG je hlavní deviza ústřední příběh. Viz třeba Fallouty.

Kritiku společníků obecně moc nechápu. Z mýho pohledu jsou tu jedni z nejoriginálnějších společníků z poslední doby: Durance, Grieving Mother, Devil of Caroc... Nebo třeba Zahua má naprosto nečekaný rozuzlení svýho questu. V tomhle směru jsem si to teda strašně užil.

I questy mi hodně sedly. Ten pocit, když zlomíte Readricovu krutovládu nad Gilded Vale, jen abyste se v poslední třetině hry dozvěděl, že definitivní happyend se ještě úplně nekoná je k nezaplacení.

Myslím, že Obsidian vytvořil super universum. Na jednu stranu se to tváří jako tradiční high fantasy ala Forgotten Realms, ale na druhou stranu si to pohrává s dospělejšími tématy jako jsou hollowborn.

Jako nepovedlo se zdaleka všechno (což Sawyer a spol. otevřeně přiznávají), ale i tak jsem si to strašně užil. Věřím, že dvojka bude to, co je BG2 pro BG1.

Až na to, že Fallout a PoE jsou jiné tipy her. Fallout stojí na velkých světech se spoustou postav a vedlejších úkolů, kde se člověk nemusí hlavního příběhu hodiny a hodiny dotknout. PoE je mnohem uzavřenější zkušenost, kde se bez hlavního příběhu zase tak moc dělat nedá, takže na něm záleží hodně.

Kritika nebyla mířená na postavy jako takové, ale na to, jak s nimi Obsidian zacházel a jak nám je stavěl do cesty. Jako hráč jsem v tomhle světě cizincem a nevím, jak funguje. Společníci jsou pak moje spojení s tím světem a jejich důležitým úkolem po dramatické stránce je ten svět mi představit a nenápadně mi ho vysvětlit. Grieving Mother přišla moc pozdě a s vysvětlováním moc nepomohla a mezitím jsem měl dvě postavy, jejichž zásadním příspěvkem bylo, že mi mohly vysvětlit nedávnou válku, ale na to by stačila jedna.

Vytvářet hezký svět je jedna věc, ale chce to nového hráče uvést do děje tak, aby se v něm neztrácel a bojím se, že po Tyranny, které se někdy hraje jako Wikipedia: The Game, se rozhodně nebudou držet zpátky a budou na hráče sypat nové koncepty a jména jak na běžícím pásu

A není přímo ve hře slušně napsaná lore guide, kde si člověk může leccos najít, když chce? :) Netvrdím, že by to měla být nutnost, ale já si třeba ten lore guide před hraním celý přečetl, protože mě tyhle věci baví.

I tak mi přišlo, že hra hráči vysvětluje universum i tak dost organicky.

Že mohla být Grieving Mother úplně kdekoliv na mapě je ale pravda.

Vždyť říkám, Wikipedia: The Game. Takhle tvoří svoje fantasy světy puberťáci s Tolkienovským fetišem a ne profesionálové, od kterých čekám jistou úroveň znalostí o tom, jak se strukturuje příběh bez zbytečného vytrhávání. Když si každou chvíli musím odskočit do encyklopedie, tak se nemůžu ponořit do děje.

Já četl ten almanach předem a nic mě od zážitku nevytrhávalo a málokdy jsem si z loru musel zpětně něco dohledávat, tohle mi přijde tak trochu jako kritika za každou cenu.

Tyranny jsem nehrál.

Tak si asi budete muset vybrat, jestli si prostě chci stěžovat kvůli stěžování a nebo jsem idiot, co tak nějak čeká, že mu příběh bude sdělný přirozenou cestou a ne přes doprovodné články, průvodce nebo internetovou encyklopedii.

V minulosti jsem přečetl Jméno Růže v původní verzi ještě před osekáním latinských vložek a ani to mě nerušilo tak moc, jako když na mě během rozhovorů začnou sypat termíny, které si nepamatuju nebo mi po troškách vysvětlovat nějaké aspekty základní mytologie toho světa, které by moje postava znát měla.