Dobře si vzpomínám na okamžik, kdy jsem četl knihu Philipa K. Dicka „Sní androidi o elektronických ovečkách?“, která vedla Ridleyho Scotta k natočení dnes kultovního snímku Blade Runner. Tehdy jsem se poprvé setkal s pro mě v té době absurdní představou o robotech ve tvaru zvířat, která si lidé pořizují pro radost. Vládl totiž bolševik a počítače tehdy zabíraly celé sály, nemluvě o tom, že mi prostě přišel takový nápad jako zbytečnost a magorská utopie. Roboti mě nicméně zajímali vždy a s jistou dávkou sarkasmu jsem si četl o tom, že prvního domácího robota si podle povídky Robbie od Isaaca Asimova bude možno zakoupit v roce 1999. Inu, koncem 70. let se to zdálo jako další nesmysl. Historie má však evidentně smysl pro humor. Přesně v roce 1999 totiž vrhla Sony na masový trh svého robopejska AIBO. Myšlenky obou spisovatelů se protnuly. Domácí robot dorazil do bytů skutečně v roce 1999 tak, jak Asimov předpokládal někdy v roce 1941(?), ale měl podobu zvířete a hlavně cíl dělat společnost člověku, který si živého psa nemůže z různých důvodů pořídit, jak předvídal pro změnu Dick.
Čím déle Nintendogs hraji, tím více mám pocit, že Nintendo DS vzniklo právě kvůli této hře.
Asi každý si pamatuje na mánii okolo tamagochi. Digitální zvířátka byla hysterickou módou 90. let, jak se objevila, tak i zmizela.
Géniovi Nintenda Shigeru Miyamotovi však v hlavě zůstala a čím déle Nintendogs hraji, tím více mám pocit, že celé revoluční Nintendo DS vzniklo právě k uskutečnění tohoto jeho úžasného záměru. Nintendogs jsou přesně tím, co potřebujete, když máte dítě, toužící po zvířátku a k tomu malý byt, obavy z neblahého vlivu skutečného zvířete na zdraví kohokoliv z rodiny (alergie atd.) nebo jednoduše tušíte, že by skutečné zvíře v drápcích potomstva nebo malých prostorách garsonky trpělo. Nakonec sledujte sami. Zasunete cartridge s hrou do NDS, zapojíte a vyberete si jedno z pěti štěňat různých psů. Nintendogs vyšly zatím ve třech verzích, takže dohromady je k dispozici patnáct ras. Najdete kamaráda s jinou verzí a pejsky si prohodíte přes wifi, aniž byste museli investovat. Nebo je necháte spolu pohrát. Inu, Nintendogs dokonale naplňují slova o virtuálním životě.
Takže psa jste si vybrali, přichází na řadu jméno. Foukali jste do mikrofonu v Project Rub? Tak nyní ho využijete k jeho původnímu
účelu. A chlupáč na displeji získá jméno. Začíná drezůra. Ta je v případě Nintendogs velmi komická, jelikož poněkud
připomíná trénink psa Spasitele Bartem Simpsonem. Pes cosi udělá, například sedne a nad hlavou se mu objeví symbol mikrofonu vzor Elvis Presley. Nastává vaše chvíle. Prohodíte „sedni“ a váš ohař od té doby ví, co po něm chcete. Nebo také neví a pak mu nad hlavou krouží kouzelné Metal Gearácké otazníky. Testovali jsme japonskou verzi, ale žádnou paniku, hra vás naprosto nenutí hovořit jazykem samurajů. Když místo „lehni“ prohodíte „vyhozený Gross“, pejsek od té doby bude reagovat na toto spojení hlásek. Věčná škoda, že nejsou Nintenpigs, kde by bylo cílem krmit prasata. To by bylo po ulicích lidí, vykřikujících jména našich vrcholových (hehe) politiků.
Nintendogs jsou skutečným programátorským zázrakem.
A takhle hra pokračuje, rozvíjí se směry typickými pro výchovu, pobavení, krmení i venčení hafíka. Házíte si s ním míčkem, ke slovu
přijde i frisbee a po pravdě řečeno, nepodařilo se mi zatím zjistit, co všechno je možné pro čtyřnohého miláčka pořídit a jak ho
zabavit či potěšit. Není to vždy jednoduché, stačí sledovat pohledy lidí, spolujedoucích autobusem. Sami řvou do mobilů jako
čuňata, ale jako jeden muž/ženská zírají na to, jak verbálně drezúruji svého mopsa Škromacha.
Jak si to po sobě čtu, došlo mi, že zvyklý na dotekový displej, opomínám zdůraznit, že Nintendogs jsou skutečně hrou, která ho využívá naplno. Chcete pejska pohladit? Jemně přejíždějte stylusem po jeho hlavě, když jste dostatečně šikovní, odmění se vám nenapodobitelnými grimasami, rozvalí se a nechá se spokojeně drbat, zkrátka vše provádí naprosto autenticky jako jeho živý vzor. Pikantní pak je, že na jeho digitální štěkání živí psi reagují.
Obvykle mě u hry upoutá vzhled. Tentokráte jsem jím byl natolik konsternován, že se k němu dostávám až nyní. Nintendogs jsou skutečným programátorským zázrakem. Jsou totiž opravdu nádherně vytvoření, jejich pohyb není
trhaným poskakováním, ani nejsou hranatí, abyste si mohli spočítat polygony. Nad prací programátorů, kteří ždímali hardware
NDS, je potřeba smeknout. Jestli jste někdy hráli Dog´s Life na
PS2, tak Nintendogs jsou mnohem hezčí.
Ti elektroničtí prevíti mají neuvěřitelnou schopnost vlézt vám pod kůži, takže je nebudete rádi vypínat. To ovšem jejich životní rytmus nijak nenaruší, není potřeba se obávat, že když spíte, musíte se vzbouzet na venčení. Vzhled je pak prevítem nemenším. Chlupatí mazlíci zkrátka umí zaútočit na city, Miyamoto to dobře ví, ovšem všichni můžeme být spokojení. Maminky zakoupí potomkům Nintendogs a mohou zůstat v klidu, že by péče o živé zvíře nakonec zbyla na ně. Na stranu druhou, děti by si právě na maminky měly dávat pozor. Taky by se jim mohlo stát, že jim NDS zmizí a z křesla se začnou ozývat zvuky charakteristické pro trénování elektropejsků.
