Geist je první hrou vydávanou Nintendem, která od ESRB (Entertainment Software Rating Board, organizace sledující a hlavně hodnotící obsah videoher) obdržela hodnocení M. To tedy znamená, že je vhodná pro sedmnáctileté a starší hráče. Tato informace není vůbec nedůležitá – Nintendo je známé pro své zaměření spíše na mladší publikum a hodnocení M například znamená, že největší obchodní řetězec v USA, Walmart, takovouto hru prodávat nebude. Důvod je s největší pravděpodobností jediný – násilí. Kromě dělání bubáků si v téhle hře i docela zastřílíme. O tom ale později.
James Raimi je expert na biologické zbraně a regulaci nakažlivých nemocí. Díky těmto znalostem je přidělen ke speciální jednotce, která má za úkol prozkoumat podezřelé aktivity v laboratořích společnosti Volks v jižní Francii. Její prostory navíc byly posledním známým místem výskytu Raimiho učitele a přítele Toma Bruisina, který jel na podobnou inspekci dříve, jenže bez ozbrojeného týmu. Celá průzkumná mise probíhá až podezřele snadno. Bez problémů nacházíte Bruisina i data o probíhajících výzkumech,
problém ovšem nastává vzápětí.
Grafika je poněkud rozporuplná. Objevují se pasáže, ve kterých ohromuje, ale i "hluché" pasáže.
Popisované patálie tvoří počáteční, velmi krátkou část hry, která se nijak neliší od tuctových first person stříleček a je v podstatně malou ostudou celé hry. Nedá se takřka zkazit, ovládáním, u kterého se ke všemu nedá nastavit citlivost analogového padu, je toporná a celkově působí hodně křečovitě. Kdyby tato epizodka byla zapracována do intra, nejspíše se otázka uvedení pro příběhu vyřešila lépe. Jenže to by asi jedna nadbytečná příšera vypadala asi ještě zbytečněji.
Když James přijde o své tělo a v podobě nehmotného přízraku se začíná pídit po odpovědích i své fyzické schránce, konečně se začíná něco dít. Toto je jádro celé hry a jeho hraní je o poznání zajímavější, byť vyžaduje určité zažití. V prvních chvílích nehmotné
existence je tak Raimiho průvodcem malá dívka Gigi, která hráčům výrazně usnadní vcítění se do nezvyklé podoby hlavního hrdiny.
Duch v hlavní a pozitivní roli videohry je bez diskusí originální, neboť tyto bytosti obvykle v herních světech stojí na druhé straně barikády. Systém hry připomíná PC hit Messiah – samotincí nezvládnete nic, podmaňte si ale správného člověka s pořádnou zbraní a hned jde všechno líp.
Další nepříjemnost je ta, že s ovladačem se okamžiky nejzběsilejších akcí neovládají nejlépe.
Nepřátele, respektive oběti, přihlédneme-li k tomu, že nehmotnému duchovi těžko ublíží konvenční zbraně, ovšem nelze ovládnout jen tak. Normálně uvažující lidská bytost na duchy nevěří, když se vám ale povede ji pořádně vystrašit, možná změní názor. Pro tento účel je možné ovládat i neživé předměty. Když tedy „posedlý“ hasící přístroj, počítač, televize nebo podobná povinná výbava každé laboratoře začne vyvádět nezvyklé kusy, svědci začínají pochybovat o vlastní příčetnosti. Tehdy přichází ta
pravá chvíle „usednout za knipl“ a vyhlédnutého hlídače, vědce nebo údržbáře omotat chapadly své moci. Bez předchozího „zpracování“ je ale vše mnohem těžší, skoro nemožné, protože zamýšlený cíl bojuje o svou mysl a
tělo. Jakmile získáte praxi ve strašení a opanovávání, zjistíte, že jeden mozek často nestačí, takže je někdy nezbytná rychlá sekvence, „poposedávání“, tak trochu po vzoru démona ze snímku Anděl smrti, ve které jako jiskra přeskakujete z člověka na člověka, protože ten umí to a ten zase ono a jen společně se podaří splnit daný úkol.
Bohužel tato nejčastější činnost je po chvíli hodně monotónní. Dostat na kobylku se můžete jen pomocí předmětů, které jsou vám něčím užitečné. V drtivě většině lokací je k dispozici právě takový počet předmětů, jejichž neadekvátní chování vám pomůže ovládnout přítomného člověka, vše je tedy hodně lineární, po čase pro někoho možná i nudné.
|
Grafika je poněkud rozporuplná. Objevují se pasáže, ve kterých ohromuje. Takové jsou obvykle momenty, ve kterých jste usídleni v mysli nějakého zvířete (králíka, krysy atd.). Svět ve svých barvách, křivkách a obecných fyzikálních zákonitostech se hned jeví úplně jinak a pomáhají tomu i speciální vlastnosti těchto tvorů. I nová podoba samotného Jamese Raimiho je estetická –
namodralá, světélkující, průhledná lidská postava vznášející se kousek nad povrchem, v níž jsou z nějakého důvodu stále patrné některé lidské orgány. Na druhou stranu jsou tady ale vizuálně „hluché“ lokace a prvky. Například modely postav nejsou až na několik hlavních charakterů nějak zázračné, strohé interiéry laboratoří také až příliš často znamenaly pro grafiky nepřekonatelnou překážku v cestě za vtahujícím grafickým zpracováním.
|
Zajímavý námět
Výkyvy v kvalitě grafiky| Geist | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
