Život v v zázemí, jak jej prožívali lidé ve vesnicích na Náchodsku, byl svízelný. Vesnice se vylidnily odchodem mužů hned po mobilizaci a celé zemědělství začalo upadat.
Zemědělci během války odevzdávali povinně koně, část sklizně i dobytek. Například v Černčicích jen od března do prosince 1918 museli lidé odevzdat 144 kusů hovězího dobytka.
Dobové fotografie zachytily odjezd domobrany a dragounů z Jaroměře.
„Nedostatek dobytka a tím i mléka řešily chudší vrstvy rozšiřováním chovu koz. Jejich počet během jednoho roku vzrostl nezřídka i dvojnásob. Značně rostl i chov vepřů, protože s jejich masem se mohlo volně obchodovat. Porážky vepřů však stát podmiňoval odvodem sádla pro erár, proto se nezřídka poráželo tajně a maso se ukrývalo,“ popisuje Jan Čížek ze Státního okresního archivu v Náchodě.
Výstava v Jaroměři ukáže chlebenkyMěstské muzeum v Jaroměři připravilo ve Wenkeově domě obsáhlou výstavu Pod černožlutým praporem ke svobodě. Připomíná v ní několik jaroměřských legionářů, jako byl pozdější diplomat a spisovatel Zdeněk Němeček, pozdější brigádní generál Oldřich Španiel nebo kapitán Antonín Halbich, který padl v Rusku v roce 1918. V muzeu je k vidění třetinový model Halbichova pomníku od sochaře Miloslava Vávry. Tento pomník padlým i přeživším legionářům odhalený roku 1919 však už v Jaroměři nestojí, protože byl v roce 1940 napřed přesunut k zadnímu traktu školy Na Ostrově a pak zničen. "Doufejme, že se v brzké době podaří shromáždit potřebnou finanční částku na obnovení pomníku kapitána Halbicha," věří ředitelka muzea Olga Mertlíková. Návštěvníci uvidí také řadu dobových pohlednic z první války, uniformy, vojenské vybavení i těžký život domácích obyvatel, kteří žili z přídělů pomocí chlebenek, moučenek, cukřenek či kávenek, což byly některé z lístků. Výstava je k vidění do 14. září. |
„Můj dědeček vzpomínal, jak tajně poráželi prase a protože naproti bydlela rekviziční komise s třemi maďarskými vojáky, v noci ukryli maso pod psí boudu,“ říká archivář, který čerpal údaje o válečném období zejména z obecních kronik Černčic, Babí, Dolan a Slatiny nad Úpou a také z velmi loajálně sepsaných školních kronik.
Denní dávka obilí byla pro hospodáře a jejich rodiny stanovena na 300 gramů obilí, a to jen zpočátku. Lidé si proto schovávali obilí třeba do dvojitých podlah, aby uživili aspoň rodinu a sezonní dělníky a případně si pak přilepšili prodejem na černém trhu.
Ve vsích lidé s neochotou odevzdávali mosazné kliky, hmoždíře a kování, české obyvatelstvo narozdíl od německého se příliš nehrnulo ani do peněžních válečných sbírek.
Lidé si napřed mysleli, že válka nebude trvat dlouho a „že to prohrajeme, jako to prohrál František Josef dosud vždycky“, jak napsal jeden z kronikářů. Místo toho však přišlo vystřízlivění, jak přicházely zprávy z bojišť a jak psali domů vojáci.
Na venkově se za války konalo sice dost válečných oslav, jenže dospělí se jich neúčastnili, jen děti. „Černčický kronikář píše, že rakouskou hymnu na konci bohoslužeb zpívá pouze varhaník, kněz u oltáře a několik žáků. Proto bylo později hraní hymny zrušeno,“ říká Jan Čížek na semináři jaroměřského muzea o Velké válce.
