Dřevěné stropy, podlahy i obložení, stoly se stylovými svícny, krb uprostřed místnosti, almary ze starožitnictví, dřevěné lyže opřené v koutě a na stěnách historické fotografie členů rozvětvené rodiny Hančů.
V boudě usazené pod nejstarší krkonošskou rozhlednou Žalý dodnes panuje atmosféra jako před desítkami let. Historie tohoto stavení u silnice však rozhodně idylická nebyla.
Přestavěnou boudu otevřel kousek od rodného domu lyžaře Bohumila Hanče jeho stejnojmenný synovec v roce 1935. Událost připomíná dobová pozvánka na stěně, kterou tehdejší vlastník nechal před otevřením vytisknout.
Píše v ní, že Hančova bouda se nachází 820 metrů nad mořem, ale tisíce metrů nad ruchem města, i to, že v každém okně je rozhled na nejkrásnější panorama Krkonoš.
Tři kilometry odtud na vrcholu Přední Žalý nechal hrabě Jan Harrach už v roce 1836 vybudovat dřevěnou rozhlednu. O 56 let později ji nahradila osmnáct metrů vysoká kamenná věž, která zde stojí dodnes.
Pro lepší klientelu byly určené hostinské pokoje, nad stájí původně fungovala noclehárna pro čtyřicet lidí. Výhledy na horské hřbety si však rekreanti užívali pouhé čtyři roky.
„Po záboru Sudet bouda připadla německému státu a děda se přesunul do Prahy. Za války zde Luftwaffe provozovala sanatorium pro zraněné letce. Po konci války se děda vrátil a obnovil provoz, v roce 1951 ji ale komunisté znárodnili a přišel národní správce. Děda tady měl deset krav, správce je zapomněl krmit a všechny pochcípaly,“ přibližuje ve zkratce historii pokračovatel rodinné tradice Vladimír Čechotovský. Až do roku 1989 boudu spravoval státní podnik Restaurace a jídelny Turnov.
Truhlář, domovník i kuchař
Vystudovaný lesník se po sametovém převratu stal boudařem tak trochu z donucení. V době, kdy jeho rodina získala horskou chatu v restituci zpátky, už více než deset let žil a pracoval v Mnichově. V Německu vystřídal několik zaměstnání, studoval tam také vysokou školu ekonomickou. Bývalý závodní lyžař v emigraci pracoval jako truhlář, domovník, dělal v půjčovně aut. V Německu později dokonce rozjel půjčovnu divadelní techniky.
Hančova boudaPodle nejstaršího dochovaného zápisu stála horská chata na místě dnešní Hančovy boudy v nadmořské výšce 820 metrů už na začátku 19. století. Nachází se u hlavní silnice nedaleko nejstarší krkonošské rozhledny na vrchu Přední Žalý. Boudu od svých rodičů koupil synovec lyžaře Bohumila Hanče a v roce 1935 otevřel penzion se 16 pokoji. Během druhé světové války zde fungovalo sanatorium německé Luftwaffe. Po znárodnění v roce 1951 boudu provozoval státní podnik Restaurace a jídelny Turnov. Potomci původního majitele chatu s kapacitou 55 lůžek získali až po sametové revoluci v restituci. |
Po návratu do Čech se ve 36 letech pustil do zcela neznámého oboru.
„Z rodiny se k tomu nikdo moc neměl, takže to zbylo na mně. Historicky sem jezdilo hodně východních Němců, Hančova bouda měla poměrně dobré jméno, takže jsem si myslel, že by to mohlo fungovat. Ze začátku jsem byl trochu naivní, do té doby jsem hospodu znal jen z druhé strany výčepu. První roky to byl boj. Hodně mi pomohla manželka, bez ní bych to těžko zvládl,“ vzpomíná rodák z Vrchlabí, který strávil dětství ve Špindlerově Mlýně a Dolním Dvoře.
Němce postupně začali nahrazovat Češi, kteří v posledních letech v čím dál větším množství míří do Krkonoš. Díky nedalekému skiareálu má Hančova bouda větší návštěvnost v zimě.
„Děláme to už více než dvacet let a bylo by smutné, kdyby to nefungovalo. Za tu dobu se ustálila klientela, která k nám jezdí pravidelně,“ říká Vladimír Čechotovský, jenž po svém předkovi zdědil archiv úředních dokumentů.
Bohumil Hanč si všechna povolení pečlivě schovával. Dochoval se například originál koncese vydané Okresním úřadem v Jilemnici. Mezi předpisy, jež musí boudař při provozování horského hostince dodržovat, je řada z dnešního pohledu absurdních paragrafů. Například zákaz přespávání v kuchyni nebo povinnost umístit do společných místností hygienická plivátka.
Hitem jsou brambory na loupačku
Přestože Hančova bouda mezi lety 1977 až 1980 prošla kompletní rekonstrukcí, na začátku 90. let byla v takřka dezolátním stavu.
„Bouda byla vybydlená, navíc všechno bylo na elektřinu. Věčně netekla teplá voda, padaly pojistky. Byla tady okna, která sem vůbec nepasovala, interiéry z dřevotřísky. Celé to mělo takový socialistický nádech,“ popisuje majitel.
Horské chatě se rozhodl vrátit původní charakter, aby se co nejvíce blížila době, kdy vznikla. S manželkou před 25 lety také vysázel na zahradě stromy, které dnes vytvářejí příjemný stín.
Boudu se snaží provozovat v duchu Hančových tradic. Stejně jako zakladatel horského hostince se rozhodli, že základním pilířem podniku bude domácí kuchyně. Vladimír Čechotovský v ní na plný úvazek vařil šest let a dodnes se o její chod stará.
Nepřekvapí, že vsadil i na jídla z desítky let starých kuchařek: bramborové placky se škvarky a nakládaným zelím, palačinky se špekem nebo zapečené noky.
„Dlouhodobě jsou jedním z nejprodávanějších jídel brambory na loupačku s tvarohem a okurkovým salátem,“ přiznává.
Jakým vývojem stavení na Benecku v uplynulých desetiletích prošlo, ukazují fotografie rozvěšené uvnitř chaty. Společně s parožím, starožitnostmi a dobovými tisky vytvářejí genius loci místa.
Neméně důležitou součástí výzdoby jsou také snímky rodiny Hančů, všechny její členy spojuje záliba v lyžování. Kromě Bohumila Hanče, který o Velikonocích 1913 zahynul s Václavem Vrbatou nedaleko Zlatého návrší, závodně lyžoval jeho stejnojmenný synovec i současný majitel boudy. Na stěně ve velkém hostinském pokoji visí také dresy bývalého reprezentanta v alpském lyžování Martina Vráblíka.
Zvláštní postavení mezi dobovými fotografiemi a tisky má kresba Hančovy boudy. Jejím autorem je totiž Jaromír Švejdík, frontman kapely Priessnitz a stvořitel komiksového Aloise Nebela. S boudařem Vladimírem Čechotovským ho pojí dlouholeté přátelství, horal si dokonce „zahrál“ v jeho nejslavnější komiksové trilogii hlavní postavu tichého nádražáka s knírem a ostrými rysy.
„Na prvních skicách Alois původně vypadal jako Zdeněk Svěrák, což mě nebavilo. Tak jsem si vzpomněl na svého přítele z Krkonoš, místního hoteliéra. Vrátil se z Mnichova, byl to takový středoevropský typ s brýlemi a knírem. Na rozdíl od Aloise je to obrovský chlap, v komiksu jsme ho trochu zmenšili,“ potvrdil ve Filmu o filmu Alois Nebel Jaromír Švejdík.
