Úděl literatury na divadle má dvě stránky, první, že tvůrce už při četbě ví a vidí, jak s látkou na jevišti naložit, ale i druhá, že drží apartní titul momentálně nejčtenější české autorky, u níž se počítá se stotisícovým nákladem. V komorním studiu Beseda při třetí přidané premiéře jsem nabyl dojmu, že jde o kompromis mezi uměleckým a obchodním.
A také velkou příležitost pro výtečnou souhru dámské šatny i nových akvizic souboru včetně Lucie Andělové v titulní roli a Anny Kratochvílové v úloze její osiřelé neteře Miry.
Režisérka a autorka dramatizace Diana Šoltýsová nejenže zvolila hrdinsky dámskou verzi, ale vystavěla v kolektivní souhře odřeně baladické obrazy bídy, strachu i krutosti, kdy mrtví zůstávají s živými a stávají se chórem, vypravěčem i glosátorem.
A. Mornštajnová: HanaKlicperovo divadlo; Režie: Diana Šoltýsová; Hrají: Lucie Andělová, Anna Kratochvílová, Kamila Sedlárová, Martina Eliášová, Martina Nováková / Ivana Machalová, Lenka Loubalová a další |
V tom je síla temné inscenace, kterou podtrhuje muzika Davida Hlaváče, v níž staré židovské zpěvy dávají tušit koleje do Terezína i dál, i patinovaná scéna Agnieszky Páté-Oldak.
Režisérka drama rozdělila do dvou obrazů, první je tyfová epidemie v roce 1954, kdy jde o Miru, druhá je Hanina retrospektiva její kalvárie v Osvětimi a hořkého návratu domů. Zatímco Kratochvílová má v těle Miry všechny vlastnosti dospívající holky, která přijde o všechno, Lucie Andělová Hanu nejprve staví jako hadrový zbytek lidské bytosti bez emocí i vůle, avšak ve vyprávění, jemuž Mira naslouchá pod postelí, přesvědčivě odhalí příčiny své apatie.
Škoda, že usilovná snaha o atmosféru a až fyzické prožívání, citelné až do poslední řady, mnohdy zastírá nosný dramatický oblouk, jenž se zjevuje v útržcích jakoby mimochodem. Nečtenáře, zvlášť rozptýleného povinným respirátorem, může mást i přemíra jmen a postav.
Nejsilnější paradoxně však je inscenace tam, kde útrpně nerozehrává, ať už jde o koncentráčnický sex, porod nebo dřinu s kýbly v lágru, ale tam, kde jen naznačuje. Stačí odosobněné hlášení v amplionu, blížící se štěkot vlčáků u drátů, dvě tři vyčítavé věty domácích, když se Židovka Hana ze všech hrůz vrátí, a citový interes diváctva hned stoupá.
Jistota hradecké Hany je hlavně v tom, že skutečné tragické události zasahují, i kdyby je jen vyprávěl pamětník, a že ani po osmdesáti letech není možné přijmout, pochopit a strávit holokaust a další děsivé momenty lidského počínání. A také to, že oběť může být viníkem, i když bezděčným.
