Pracoval pro Československo, Nory či Němce. „Námořníci vidí svět z druhé strany,“ říká bývalý strojní důstojník.
Sedmašedesátiletý rodák z Nové Paky už od mládí rád četl dobrodružnou literaturu a cestopisy. Když v Hradci Králové studoval průmyslovku, setkával se s bývalými rakousko-uherskými námořníky.
„Pamatuju si jejich vyprávění, co všechno viděli a jaká zažívali dobrodružství. Byla ve mně podobná touha. Vyrůstal jsem v totalitě a Československo pro mě bylo hrozně malé. Chtěl jsem ven a vidět, o čem staří námořníci vyprávěli,“ vzpomíná muž hovořící čtyřmi jazyky.
Zdeněk Chramosta si vybral ideální dobu. Na konci 70. let Československá námořní plavba nakupovala nové lodě a potřebovala zaměstnance. Začínal jako pomocný strojník, později byl motorářem, kadetem a po vysoké škole ve Štětíně strojním důstojníkem. Na starosti měl veškerou mechaniku na plavidle, jeho úkolem bylo udržovat po technické stránce loď v chodu.
Na první plavbu vyrazil v roce 1978, ve službě byl až do předloňského roku. Plul na lodích převážejících železnou rudu, uhlí, tekutý kaolín i kontejnery se zbožím.
Absolutní dno v Bangladéši
Za téměř čtyři desetiletí zažil několik kritických momentů. „Nejhorší situace byla, když se nám porouchal motor na jedné norské lodi a zůstali jsme viset v průlivu Pentland u Velké Británie. Nevěděli jsme, proč motor přestal fungovat. Kvůli silnému protiproudu to začalo být hodně dramatické, hnal nás na skálu a už jsme byli připraveni loď opustit. Naštěstí se nám v poslední chvíli podařilo najít příčinu a motor nastartovat,“ vybavuje si Chramosta.
Prekérní situace se odehrávala také ve francouzském přístavu Calais. Kvůli prasklému hlavnímu ventilu strojovnu zaplavila voda a na pomoc museli připlout potápěči.
Zdeněk Chramosta zažil dobu, kdy posádka v přístavu strávila třeba i tři týdny a měla tak dostatek času na průzkum okolí. „Dneska je pro strojní inženýry největší problém splnit povinnou údržbu včas, protože loď téměř nestojí. Nakládání dříve trvalo několik dní, teď to jsou hodiny. Všechno se hrozně zrychlilo. Navíc moderní přístavy jsou dost často daleko od měst,“ říká námořník, jehož velkým koníčkem je heraldika.
Na plavbách spatřil věci, které by nejraději z paměti vymazal. Jedna z první cest vedla do Bangladéše, jedné z nejchudších zemí světa. Pozoroval bezútěšnou chudobu, zdevastovanou přírodu i záměrně mrzačené děti, aby při žebrání měly co největší zisk.
„Když jsem to viděl na vlastní oči, uvědomil jsem si, co je to absolutní dno a jak vypadá skutečný problém, kdy hlavním cílem lidí je přežít do druhého dne. Byla to strašlivá bída. Námořníci vidí svět z druhé strany, z přístavů se většinou dostáváte do těch nejchudších částí měst,“ líčí Zdeněk Chramosta.
Kulky létaly až na loď
Mezi nejrizikovější země, které navštívil, patří válkami zmítané Libérie a Libanon. V Bejrútu při libanonské občanské válce kulky létaly z demarkační linie, kde bojovaly křesťanské a muslimské milice, až na loď. V Mosambiku byl námořník z východních Čech svědkem veřejného lynčování Afričanů, kteří v přístavu kradli sojovou mouku.
Zdeněk Chramosta
|
Z plaveb do ultrakonzervativní Saúdské Arábie si zase vzpomíná na neskutečně přísná opatření, která námořníci museli v muslimské zemi dodržovat. Nikdo z posádky nesměl vstoupit na pevninu, museli odevzdat fotoaparáty a v kajutách sundat plakáty s nahými ženami.
V 80. letech absolvoval Zdeněk Chramosta mnoho plaveb z ruského Murmansku do tehdy západoněmeckého Hamburku. Z obou destinací si odnesl přesně opačnou zkušenost, než jak je líčila dobová komunistická propaganda.
„Sovětský svaz nám byl dáván za vzor. Věděl jsem, že všechno, co se vypráví, není pravda, ale když jsem to tam viděl, tak jsem si říkal, že tam se teda dostat nechci: naprostá šeď, ženy, které tyčemi odstraňují led mezi kolejemi, obchody, kde kromě chleba a vodky nebylo nic, rozbité silnice, všude vojáci,“ vzpomíná bývalý šéfinženýr. „Naopak to ‚prohnilé‘ Německo vypadalo úplně jinak, než jak nám v Československu říkali: čistota, pořádek, obchody plné zboží, spokojení lidé.“
Šok z obrovského bohatství a luxusu zažil v Kuvajtu, kde se osmnáctikarátové zlato na trzích prodávalo na kila.
Zdeněk Chramosta procestoval Jižní Ameriku, subsaharskou Afriku, poznal přístavy v USA, Indii, Číně i u protinožců. Právě úžasné přírodní scenérie Nového Zélandu mu společně s nedotčenou přírodou v kanadské Britské Kolumbii nejvíce utkvěly v paměti. „Nádherná příroda a velmi uvolnění, klidní lidé. Všichni mi tam připadali hrozně v pohodě,“ shrnuje námořník.
„Projel jste kvetoucím krásným Dánskem, Německem, pak se zvedla závora a viděl jste otlučené, rozmlácené domy. Československo mi vždycky připadalo hrozně šedivé. V cizině se člověk naučil říkat, co si myslí, a nikomu to nevadilo. Tady se najednou musel hlídat, co vypráví. Jedna skupina lidí vás považovala za ruského agenta, druhá za prozápadního živla. Zavánělo to průšvihem. Člověk se začal uzavírat a třídit informace, fungovala ve mně autocenzura,“ končí vyprávění Zdeněk Chramosta, který v roce 2016 po téměř 40 letech ve službě odešel do penze.
V prvních letech trávil na moři devět až dvanáct měsíců v kuse, pak následoval několikaměsíční odpočinek v Čechách. Věnoval se rodině a svým koníčkům. Později se turnusy zkracovaly. Hlavně za komunismu ale nebyly návraty domů jednoduché.
