Maloval rád už odmala, především Jičín a okolí, kde chodil do školy. Historické kulisy pohádkového města a krásy Českého ráje mu učarovaly natolik, že právě kresby a malby památek a přírodních scenérií se mu staly celoživotní vášní.
„Jičín je velice půvabné město a my jsme ještě byli ta šťastná generace, která měla ve škole hodně výtvarné výchovy, takže jsme často chodili po městě a po okolí a pořád malovali,“ říká osmdesátiletý výtvarník, jičínský patriot Zdeněk Šindlar.
Své dílo právě vystavuje v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně. Soubor maleb, grafik, aktů, plakátů a karikatur dokládá, jak bohatý život prožil.
Zdeněk Šindlar se narodil roku 1939 ve Vysokém Mýtě. Mládí prožil už v Jičíně, kam se rodina přestěhovala.
Po maturitě na tamním gymnáziu v roce 1957 odešel studovat na Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde stihl navštěvovat i Ústav kresby a malby a kurzy u profesorů Josefa Lieslera a Jana Podhájského.
Absolvoval v roce 1963, pokračoval postgraduálním studiem na Akademii výtvarných umění v Praze a o rok později byl přijat do Svazu českých výtvarníků a umělců.
Na technické vysoké škole se o kresbě a malbě naučil vše podstatné. „Učitelé se snažili, aby architekti nebyli jen inženýři a technici, ale taky kumštýři, kteří umějí kreslit a malovat. Tenkrát nebyly počítače a každý architekt si musel svůj návrh umět taky nakreslit,“ vzpomíná.
Talent měl odmalička, ale aby se vypracoval, musel dřít.
„V Praze jsem se přátelil s loutkářem Jiřím Trnkou, často jsme se vídali, a ten vždycky říkal, že talent je sice krásná věc, ale je to jen pět procent. Vše ostatní je další práce a další nekonečné vzdělávání. Pokud jsem tu práci chtěl dělat, musel jsem se učit o dějinách umění i znát techniku malby,“ líčí.
Student se smyslem pro humor
Profesionální kariéru výtvarníka odstartoval prozaicky. Pocházel z rodiny se třemi dětmi, která neměla moc peněz. Všechny chtěly studovat, proto si musel brzy sám vydělávat.
„Otec mi řekl, že buď přeruším školu a budu pracovat, nebo to musím zvládnout při studiu,“ podotýká. Tehdy ho napadlo, že by to mohl zkusit v novinách.
V těch několika málo denících a časopisech, které mohly v období lehkého uvolnění režimu na začátku 60. let vycházet, se ještě zdaleka neobjevovalo tolik fotek jako dnes. Novináři ke svým článkům běžně přidávali karikatury a kresby tvořené na zakázku externími přispěvateli.
Mladý student architektury se smyslem pro humor se přesně hodil. „Začal jsem redakcím nabízet své výtvory, především stylizované portréty a karikatury,“ říká.
Jeho jednoduché, ale vtipné a výstižné podobizny známých sportovců, umělců či politiků vycházely v Mladé frontě, Literárních novinách nebo v časopisu Květy. Z nich lze na výstavě v Jičíně vidět například dobovou karikaturu slavného architekta Josefa Gočára, loutkáře Jiřího Trnky, britského herce a režiséra Lawrence Oliviera či flétnisty Václava Žilky.
„V kulturní rubrice Mladé fronty byl zájem, abychom představovali české umělce a hosty, kteří přijeli z ciziny do Prahy. Za úkol jsem dostal namalovat třeba slavného dirigenta Leopolda Stokowského. Byla to velmi příjemná práce,“ přiznává.
Příjemná a zajímavá, nikoliv jednoduchá. Podmínkou redakce totiž bylo, aby od každé osobnosti, kterou karikoval, získal souhlas. Šindlar k nim s již hotovým dílkem osobně zajížděl a žádal o podpis: „Do deseti do večera jsem to pak musel donést do redakce, aby mohli tisknout.“
Ne každý, koho karikoval, byl krasavec k pohledání. „Zavolali mě, že potřebují jednu sólistku moskevského divadla. Ona to byla skvělá zpěvačka, ale tím to končilo. Že by vynikala nějakou krásou, to se říct nedalo. Ať člověk dělal, co dělal, ona si prostě byla podobná. Nakonec mi to ale podepsala a obrázek vyšel,“ směje se výtvarník.
Zlatá šedesátá viděl na vlastní oči při práci v Londýně
Od roku 1965 pobýval v Londýně, kde se stal asistentem hlavního městského architekta. Pracoval převážně na projektech nových satelitních měst severně od Londýna. Z tohoto období také pochází řada kreseb a grafik s metropolí a Temží. Později je dokonce vystavoval na mnoha londýnských výstavách.
„Londýn, to byly tehdy „golden sixties“, zlatá šedesátá, enormní rozmach umění, muziky. Londýnské galerie, to bylo něco úžasného. Když se dostanete do povědomí médií, což se mi povedlo, máte vyhráno,“ pokračuje.
Londýn, hospůdky ve Španělsku i pražské střechy
Na ostrovy se moc těšil, ale málem z toho sešlo kvůli negativnímu posudku z jičínského gymnázia.
„Bylo v něm napsáno, že Šindlar byl vůdcem všech negativních akcí třídy proti profesorskému sboru,“ vzpomíná osmdesátiletý umělec s neskrývaným úsměvem.
Nakonec se to přece jen povedlo, protože Londýn tehdy na rozvoj satelitních měst na zelené louce sháněl desítky architektů z celé Evropy. Mladý český inženýr tam s přestávkami strávil sedm let.
„Byl jsem první Čech od února 1948, který dostal pracovní povolení v Anglii. Když jsem si ho byl v Londýně vyzvednout, blahopřáli mi tam,“ podotýká.
Na svých dalších cestách po světě maloval přírodu a momenty z městského ruchu. Vystavoval v Nizozemí, Mexiku, USA, Turecku, Německu. Krátce po revoluci získal první cenu za návrh plakátu na Graph Expu v Jakowitz Centru v New Yorku. Maluje a vystavuje dodnes.
„Výtvarná tvorba je moje základní náplň života. Občas se i dnes pustím do karikatury, třeba když se sejde parta lidí na oslavě. Mívám s sebou skicák a při setkání vytvořím třeba deset obrázků. Všichni z toho mají obrovskou srandu,“ říká na závěr.
