Šest týdnů mezi krajany mají za sebou manželé Bauerovi. Po covidové přestávce vyzvedli na západním pobřeží v San Francisku kufr s loutkami i divadlo, které tam na ně čekalo od roku 2018. Vystoupili na dvanácti štacích a nejkrásnější bylo, že cestovali takřka výhradně za svými kamarády.
„To turné bylo poslední. V tom to bylo i smutné, že jsme se s některými lidmi loučili s vědomím, že se už třeba nikdy neuvidíme, protože oni do Česka nejezdí. A bylo to hodně milé, hráli jsme jen tam, kde nás opravdu chtěli vidět,“ říká Roman Bauer, který na turné oslavil šedesátku, a to shodou okolností s dvěma faráři na České katolické misii v Chicagu.
Začínali hrát v okolí San Franciska na západním pobřeží, pak přeletěli na východ a přes Filadelfii zamířili do Chicaga a dál do Washingtonu, Baltimoru a Atlanty.
„Původně jsme chystali poslední turné na podzim 2019, jenže jsme se rozhodli raději poznat Ameriku na jaře a o půl roku cestu posunout, což byla chyba. Přišel covid, všechno se zarazilo, tak jsme čekali, až se uvolní veškeré restrikce i v jednotlivých státech USA, protože jsme měli přelétat a nechtěli to podstoupit. Počkali jsme na rozvolnění,“ vypráví loutkář.
Tentokrát se na jejich turné podílelo i velvyslanectví ve Washingtonu. Loutkáři se předem domluvili také s Národním česko-slovenským muzeem v Cedar Rapids a pak i s českými školami, které je pozvaly.
České školy jsou dobrovolné
Děti se v tamních českých školách scházejí hlavně o víkendech, aby je rodiče zvládli dovézt i na větší vzdálenosti. Loutkáři připodobňují tyto školy k zdejším mateřským centrům, působí v nich učitel češtiny, o zázemí se starají dobrovolníci, výuka je dobrovolná. Hrálo se však i v kostele nebo tělocvičnách.
„Děti z českých škol neměly potíž porozumět, jsou bilingvní nebo i trilingvní. Dříve i teď jsme hráli i v americké škole a ukázalo se, že jazyk nepotřebují znát, nějak si to domyslí. Děti reagovaly přesně na stejných místech, jako když hrajeme doma. Pohádky jsou čitelné všude,“ říká Roman Bauer, principál jaroměřského souboru BOĎI v Boučkově loutkovém divadle.
Na některá představení Bauerových bylo vyprodáno, ve Washingtonu se už předem řešilo, že budou muset objednat větší sál. Chodívalo šedesát až sedmdesát lidí, za loutkami krajané cestovali hodinu i dvě autem. Na programu byly hry O prasátku, Kašpárek a princezna, O Zubejdě Solimánské, všechny v klasickém provedení, žádné výstřelky.
„Hrajeme postaru s rodinnými marionetami v kukátku, ale mladí produkční tady už to moc nechtějí, nejsme pro ně moderní,“ míní dvojice. Děti do svých představení nijak nezapojují, do pohádky je nejraději vtáhnou poutavým dějem a muzikou.
Loutky darovali muzeím
Někde se kromě divadélka slavily i české zvyky, někde si děti užily dílničku s výtvarnicí Libuškou, která je učila vytvořit si vlastní loutky z obyčejných PET lahví.
Jako poctu loutkáři berou, že v Atlantě mohli vystoupit přímo v mezinárodně zaměřeném Centru loutkářského umění.
„Darovali jsme tam osm našich loutek. Čtyři jsou ve stálé expozici, čtyři v jejich badatelském oddělení. Sadu loutek z pohádky O Zubejdě Solimánské jsme předali do muzea v Cedar Rapids. Divadélko jsme přivezli zpět a nyní je součástí naší expozice rodinných loutkových divadélek na hradě Svojanově,“ vyprávějí loutkáři.
Kdysi hráli s loutkami firmy APAS, tedy od Preclíků z Josefova, jejichž výroba měla tradici od 20. let 20. století. Později si však raději vytvářeli vlastní loutky a vyrábějí je i pro zájemce. Ona modeluje hlavy a šije kostýmy, on dotváří tělíčka, ruce, nohy i vahadla.
Niagarské vodopády i obří benzinka
Oba svorně tvrdí, že ani na tomto turné nebyli coby turisté. Už při dřívějších cestách hráli bez nároku na honorář, jen po hostitelích chtěli, aby je ubytovali a ukázali jim něco zajímavého v okolí. Letos bylo poznávání méně, stačilo prý sejít se u ohně a povídat si.
„Jako narozeninový dárek jsem dostal tajný výlet na Niagarské vodopády. Jeli jsme z Chicaga přes noc, tam i zpět to bylo 1 800 kilometrů. Divili jsme se, že vodopády jsou vlastně uprostřed města a že nejsou tak velké, jak se zdají z fotek,“ směje se jubilant.
V Chicagu se podívali k hrobu Al Caponeho či Josefa Hasila, převaděče známého jako Král Šumavy, se kterým se seznámili na chicagské české misii v roce 2017. Prošli si centrum Filadelfie, kde byla podepsána Deklarace nezávislosti a Ústava Spojených států, a zdolali slavné schody, po kterých běhal Sylvester Stallone jako Rocky Balboa.
Od amerických pamětihodností si však zachovávají odstup. „Všichni se jezdí koukat třeba na kolonii Amana v Iowě, ale pro nás to bylo pár starých baráků, protože žijeme v domě ještě starším. Zajímavostí té kolonie bylo, že se tamní, původně německá komunita živila svými výrobky a snaží se to tam udržet. Hlavní atrakcí je obchod s vánočními dekoracemi z celého světa i z Čech,“ vysvětluje Roman Bauer a přidává, že obchod se suvenýry bývá nutnou tečkou každého muzea či památky.
Ve Státech lidé podstupují mnohahodinové cesty, aby se někam podívali. „Syn našich kamarádů nám při jedné cestě navrhl, že nás vezme na místo v okolí Atlanty, kam strašně rád jezdí, jmenuje se to Buc-ee's, měl na sobě tričko s touto značkou. Jeli jsme hodinu a přijeli na benzinovou pumpu se sto stojany, kde byl i obrovský shop s jídlem, oblečením, sportovními potřebami. Na to se lidé jezdí dívat, jedou dvě tři hodiny. A my také,“ smějí se.
Značka „Bauerovi Josefov“
Oba se hlásí k amatérské loutkářské tradici. Vyzkoušeli si víckrát i s dětmi ze souboru, jaké to je vydělávat si na jídlo kočovným hraním po jižních Čechách. Sbírají také rodinná loutková divadla, která se šířila coby populární fenomén od dvacátých let 20. století a stala se předmětem osvěty a kultivované rodinné zábavy, ale vlastně i rozsáhlé komerční výroby.
Dnes loutkáři pociťují, že i když se české i slovenské loutkářství dostalo na seznam UNESCO, zůstává přece jen na okraji. „Koho by dnes loutkové divadlo zajímalo? Jen pár lidí, kteří přijdou s malými dětmi,“ trpce připomíná loutkářka.
Ve spolku BOĎI nyní působí třináct členů, ale nové děti či mladí nepřicházejí. Bauerovi soubor dál vedou a v pohádkové chaloupce Boučkova loutkového divadla z roku 1928 s ním pravidelně hrají. Pod značkou „Bauerovi Josefov“ také vyrážejí hrát po Česku. Od června přes prázdniny hostí u svého domu Pohádky z Bauerovic zahrádky, kam zvou do velkého stanu různé soubory i místní publikum.
V začátcích jejich cest do zahraničí jim pomohlo hlavně to, že je české učitelky v Austrálii a na Novém Zélandu doporučily dál. Tak se v dalších letech dostali ke krajanům i ve Státech i Kanadě. Pomohli i někteří diplomaté, naposledy třeba honorární konzulka České republiky v Atlantě Monika Vintrlíková.
„Můžeme být rádi, že jsme se takhle sami vypracovali a absolvovali pět turné, aniž bychom měli známosti s vysoce postavenými,“ podotýká Roman Bauer.
