Při pohledu na divokou přírodu v závěru Obřího dolu v Krkonoších se nechce věřit, že ji v letech 1951 až 1959 horníci měnili na měsíční krajinu. Na ploše větší než jeden hektar se téměř deset let nacházelo pracoviště zajišťující důlní činnost v nitru Sněžky. Den co den do podzemí vjížděly vlaky, které vyvážely rudu, kolem se vršila vytěžená hlušina a údolím burácela těžká auta.
Dnes je stejně jako tehdy oblast nepřístupná. V 50. letech byl důvodem „strategický“ geologický průzkum, který spadal do režimu „přísně tajné“, nyní část Obřího dolu spadá do nejpřísněji chráněné zóny Krkonošského národního parku (KRNAP).
„Tady to je, dnes už ale na povrchu po těžbě nic nenajdete,“ ukazuje na unikátní letecký snímek geolog a vedoucí albeřických speleologů Radko Tásler.
Geologický průzkum se datuje od roku 1951 do 10. května 1959. Začal za nejtvrdšího komunistického režimu a pokračoval i po Stalinově smrti v roce 1953. Ohledy na přírodu šly stranou, přitom už tehdy byla v Obřím dole přírodní rezervace.
„Po vzoru Sovětského svazu měla být naše republika surovinově soběstačná, což byla naprostá blbost. Všude tam, kde byla doložena historická těžba, se prováděl geologický průzkum a ani Obří důl nebyl výjimkou. Pátrali po nevytěžených ložiscích. Pro přírodu to byla katastrofa,“ říká muž, který zná důlní díla v nitru Sněžky jako nikdo jiný.
Od roku 1988 s kamarády sestupuje do bludiště chodeb a šachet, které vykutaly generace horníků a prospektorů.
„Hlavní ražby začaly v roce 1952, geologický průzkum už rok předtím. V 50. letech vyrazili sedm kilometrů chodeb a důlních komínů. Vstupovalo se nejen štolou Prokop, ale na dalších asi osmi místech. Chtěli měděnou rudu, která se tam v 19. století těžila, a měli indicie i na rudu cínovou a wolframovou. Wolfram se používal ve zbrojním průmyslu jako tvrdokov na protipancéřové střely. V té době šlo o strategické suroviny, a tak i vše, co s geologií souviselo, podléhalo stupni utajení. Nelze však říct, že výzkum v Obřáku byl super tajný,“ říká Radko Tásler v pracovně ve Svobodě nad Úpou zarovnané krabicemi s minerály a speleologickým vybavením.
Fotografií zbylo kvůli utajení málo. Výrobní závod byl po skončení průzkumu zničen, haldy rozvezeny a příroda si pomalu začala brát zpět, co jí patřilo.
„Zpočátku při ražení chodeb pracovaly desítky horníků, pak se počet pracovníků snížil. Byla to namáhavá práce, ale na tu dobu nadstandardně zaplacená. Horníci ještě neměli čelovky, ale ruční karbidky. Používali vrtací kladiva a dynamit, převážně v houževnatých horninách. Sice se nadřeli, ale nemuseli dávat výztuže, nepadalo jim to na hlavu,“ říká Tásler a nahlíží do dokumentace s razítkem Tajné. Jde o závěrečnou zprávu výzkumu datovanou k 1. dubnu roku 1959.
Nešlo o trestaneckou kolonii nebo gulag
Závod sídlil v deseti dřevěných montovaných barácích. Elektrické vedení bylo provizorní, izolátory zatlučené do kmenů smrků. Nejblíže vstupu do podzemí, tedy do štoly Prokop, byla dílna. Vedle stál sklad kolejí a hornických trubek z plechu, kompresorovna a hlavně obrovská halda hlušiny.
„Pracovníci v areálu závodu nepřespávali, geologové většinou dojížděli. Zázemí měli i dole na okraji Pece pod Sněžkou. Třeba v malé roubence u chaty Betyna měli kanceláře. Úřadovali i v Boudě pod Sněžkou,“ říká Tásler.
V dokumentu se lze dočíst, že výzkum, který vyšel na 19 milionů korun, si vyžádal více než tři desítky raněných, a dokonce došlo k jednomu smrtelnému úrazu. „V roce 1953 se na jednoho dělníka převrhl traktor,“ říká Tásler. Na počítači ukazuje černobílou fotografii z roku 1958 a podotýká: „Nesmělo se tam fotit, proto jsou snímky velmi vzácné.“
Snímek zachycuje několik dřevěných baráků, stavební materiál, ocelové trubky a kolem hustý les. Klidně by to mohla být trestanecká kolonie na Sibiři.
„Mohu vyloučit, že by do průzkumu byli zapojeni trestanci. To ani náhodou. Mluvil jsem s geologem, který vedl razící práce, a nic takového neříkal. Rozhodně nešlo o trestaneckou kolonii, nebo dokonce gulag,“ odmítá spekulace Tásler.
Stejného názoru je i krajinný ekolog a znalec Krkonoš Pavel Klimeš: „Byl to výrobní závod. Oblast nebyla přístupná. Získal jsem odtamtud ceduli s nápisem: Vstup zakázán. Zabrali několik bud v Obřím dole, třeba Jetici, boudu Čochtan, Boudu pod Sněžkou, Boudu v Obřím dole a dnes již zaniklou Kovárnu. Pracovníci v některých z nich bydleli. Ubytováni byli i v Peci. Dokonce se říká, že tam vozili vzorky odjinud, aby zdůvodnili těžbu. Prý se snažili, aby průzkum pokračoval, protože si tam vydělávali slušné peníze.“
Režim měl dva hlavní cíle: zjistit kolik lze ze Sněžky získat rudy a na kolik by to přišlo. Ze závěrečné zprávy vyplývá, že v nitru hory jsou ve dvou velkých ložiscích a několika menších geologických čočkách zásoby 309 933,55 tun čisté rudy, přičemž tuna by podle tehdejších výpočtů vyšla na 48,50 Kčs.
„Dospěli k závěru, že ruda je těžitelná, ale že by to bylo velmi nákladné,“ říká geolog a bere nevzhledný šedočerný kámen, který se místy blyští. „Tohle je pyrhotin, nekvalitní ruda železa, kterou vyhazovali. Pochází z nitra Sněžky. Je to plné železa, ale získat z toho čistou rudu je velmi nákladné i dnes,“ uvádí Tásler.
V podzemí zůstaly krkonošské Pompeje
Největší záhadou podniku je jeho náhlý konec. Geologové opustili Obří důl nakvap a většinu vybavení v nitru Sněžky nechali. Speleologové objevili kilometry kabelů, kolejnic, důlní vlak, těžební věž a nářadí.
V podzemí zůstala po hornících infrastruktura i svačina zabalená v Rudém právu.
„Když 10. května 1959 průzkum skončil, nechali to tam, jako by se měli každou chvíli vrátit do práce. Našli jsme důlní vlaky bez lokomotiv nebo svačinu zabalenou v Rudém právu. Jako by jim řekli: Soudruzi, příští den už nechoďte do práce! Jsou to hornické Pompeje. Zachovalost po geologické i po technické a historické stránce je jedinečná. Celý systém byl do konce 80. let zabetonován a zakonzervován,“ říká Tásler.
Průzkum se spustil na počátku 50. let v poválečné euforii, avšak klima se měnilo. Svou roli sehrál i kritický pohled ekonomů, geologů či ochránců přírody. V roce 1963 vznikl KRNAP. „Možná režimu docházely peníze na podobná dobrodružství. Jsem si ale jistý, že pokud by jim to stálo za to a ložisko bylo skutečně kvalitní, s těžbou by začali. Sněžka by nezmizela, ale na povrchu by napáchali nenávratné škody, pro Obřák by to byl konec,“ říká Tásler.
Jeho speleologická skupina před lety důl Kovárna otevřela a nyní sní, že by zpřístupnili i mladší práce horníků, a to štolou Prokop.
