RECENZE: Unisex vtáhne atmosférou, trpí však přemírou motivů

Ač dramatik David Drábek vládne humorem a slovem, sklízí Radokovy ceny i přízeň diváků, jeho inscenace vlastní dosud neuvedené hry Unisex v hradeckém Klicperově divadle postihla silná verbální inflace. Více se v ní vypráví, než hraje, a situací je poskrovnu.

Fantaskní pouť trojice vyvolených hrdinů v podání Davida Drábka | foto: archiv Klicperova divadla, Patrik Borecký

Přesto vleklý proud monologů a dialogů v sitcomových střizích má svébytnou atmosféru ve velkolepě úhledné scéně Jakuba Kopeckého, ať už jde o Sibiř, kavárnu se secesním plátnem, či Staroměstské náměstí s Šalounovým Husem a mračny jak ze superphotoshopu.

Umělecký šéf divadla, režisér a dramatik Drábek nezapře svůj rukopis ani filmového fanouška, ač může být sporné, jde-li o variace, citace, poctu, nebo „výpůjčku“.

Dobře rozehraná scéna s hrdlořezy Islámského státu až příliš nápadně odkazuje k Tarantinovu Nespoutanému Djangovi, kde si fotři z Ku-Klux-Klanu před lynčem stěžují, že jim mámy špatně ušily kukly. Hus má zase blízko k Soše svobody v Planetě opic.

Bohužel jde jen o hezké ilustrace a živé obrazy k vyprávění, které balancuje na hraně mezi existenciální apokalyptickou fantasy a blockbusterovou sci-fi. Nelze se však zbavit dojmu, že by citlivě pokrácenému Unisexu nejvíc slušel formát rozhlasové hry.

Soundtrack Drábkova dvorního skladatele Darka Krále však opět slouží dokonale, chladnou atmosféru nese francouzský šlágr, který nazpíval Maxim Mededa, ambientní klavír podtrhuje tíseň i naději. Muzika jistě obstojí i mimo divadlo jako vzor dobrého popu, jenž neumí být vatou.

Vedle Českého lesa a Tří mušketýrů, které jsou pouhým stínem Drábkových dřívějších hradeckých opusů ráže Figarovy svatby či Jedlíků čokolády, patří Unisex k jakostnějším a závažnějším inscenacím, jež více ocení hlavně mladší publikum.

Bolesti dnešního vesmíru

Leč závažnost hry, jež chce pojmenovat mnoho bolestí dnešního vesmíru, se po hlubším pohledu pod líbivou slupku drolí. Myšlenky bratrovražd, unifikace mozků i pohlaví, výměny partnerských úloh, k tomu zvířecí krutost ve sklepích nejcivilizovanější populace, bruselské bytosti, důsledné, leč bez citu, či fatální spravedlnost, se postupně efektně objevují, aby rázem nerozvinuty zanikly a diváka mátly.

Unisex

55 %

Klicperovo divadlo Hradec Králové

premiéra: 21. května 2016

režie: David Drábek

hrají: Kamila Sedlárová, Vojtěch Dvořák, Miroslav Zavičár, Marie Poulová, Filip Richtermoc a další

Nejsilnější a opravdu mrazivý zůstává motiv smrti a lidské osamělosti. Ten nejlépe vystihuje Kamila Sedlárová v roli neforemné transsexuálky Niny. Odsouzená k vyprávění to nemá lehké, přesto je jednou z mála živoucích postav, jíž se může divák s důvěrou „zavěsit na rty“.

Velkými tahouny jsou také Filip Richtermoc jako Boleslav, lesnicky rázný vyřezávač mateřských znamének gaunerů, a Miroslav Zavičár v roli Václava, citlivého homosexuála svíraného sterilní metrosexualitou.

Neztratili se ani vždy přesná Natálie Holíková či Matěj Anděl jako bruselský komisař střižený Čapkovým R. U. R. a všestrannost prokázal i nenápadný nováček Pavel Neškudla. Drábkovskou outsiderkou Želvou rozšířila Marie Poulová svou sbírku výrazově neměnných „mimóz“.

Záhadou však je, proč jindy znamenití herci Vojtěch Dvořák či Zora Valchařová Poulová, byť v různých stylizacích, až ochotnicky klesají hlasem do ztišeného patosu, aby snad i kovové zábradlí vědělo, že teď se „hraje o citovou dřeň“.

Potíží Unisexu není ani tak chaos přespříliš nastřádaných a nerozvinutých témat jako spíše všudypřítomná moralita, doslovnost a popisnost, od nichž je jen krok k podbízivosti. Přitom v jedné jemně zahozené větě o velrybím ospalku je více poezie, fantazie a citu než v celém nákladném a mlhavém výjevu lachtaních lidí. O nadbytečné parafrázi Kolotoče diktátorů výtvarnice Barbory Bálkové ani nemluvě.