Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvDnes už s úsměvem vzpomíná, jak se chytali s kolegy za hlavu, když viděli hráče osobně na letním přípravném kempu. „Sešli jsme se v kabině a říkali si ježíš, co s tímhle budeme dělat!“
Pro dohrávané mistrovství světa hokejistů do 20 let loni v srpnu zvolili schválně většinu hráčů ročníku 2003 a mladších. „Šampionát se nakonec docela povedl a my jsme po zápasech s Kanadou a Švédskem viděli, že když se to družstvo dobře uchopí, tak směrem k prosinci máme naději,“ říká.
Už v úvodu jsem cítil, že tu je šance na úspěch
„Stavěli jsme tým od gólmana. Ondra Pavelec (bývalý reprezentační brankář a trenér gólmanů reprezentační dvacítky, pozn. red) s Tomášem Suchánkem pracoval celou dobu a špičkově ho připravil. Marek Židlický dával dohromady obránce. Dbal na to, aby jeho kluci uměli tvořit hru a zároveň je vedl s citem. Dokázal je dostat na vlnu, že neměli strach z chyby a dokázali rozvinout svůj potenciál,“ vysvětluje Rulík.
„My s Jirkou Kalousem jsme dali dohromady útočníky. Chtěli jsme to mít co nejvyrovnanější, abychom mohli rozložit síly. Aby každá formace mohla být nebezpečná,“ nechává nahlédnout do tvorby úspěšného týmu.
Zároveň ale dodává, že recept na to, aby hokejisté fungovali jako celek, nemá. „Snažil jsem se o to několikrát. Párkrát to vyšlo, párkrát ne. Teď jsem zase cítil z týmu, že šance je,“ dodává trenér stříbrných medailistů z juniorského MS.
Z jeho slov je patrné, jak velký význam klade vzájemné komunikaci. Když popisuje, že si vždy s kluky sedli do kruhu a probírali strategii, nezapomene dodat, že komunikace pro něj není jenom výměna informací, ale také energie. A utváření týmového ducha. „V tom je krása týmové hry a hokej je týmová hra. Vy musíte přijmout svou roli, ať je jakákoliv. Každá je totiž důležitá. Důležitá pro tým. Tihle kluci se znali, respektovali a vytvořila se tam výborná atmosféra. Když pak přišlo vítězství s Kanadou, tak jako by blafl oheň a už to jelo,“ vzpomíná s jiskrou v očích.
„Říkal jsem si: Hlavně ať nám nedají osm, protože před tím každému dávali šest a v přípravě všechny spláchli. Když se pak povedlo vyhrát, byla to pro tým obrovská vzpruha,“ dodává.
Největším oříškem byla Kanada
S Kanadou se pak český výběr utkal i ve finále. To byl jeden z okamžiků, které Radim Rulík považuje za nejsilnější zážitky z mistrovství. Konkrétně třetí třetinu, v níž se při stavu 0:2 český tým vzepjal ke srovnání. „My jsme jim řekli, že přesně takový zápas byl finále v srpnu. Kanada versus Finsko. Sledovali jsme ho tenkrát na osmi obrazovkách v pizzerii,“ líčí.
„A tehdy Finové jako kdyby půl zápasu nestačili a Kanada si udělala náskok. Jenže Kanaďané si pak myslí, že už to mají. Říkali jsme: pojďme je překvapit. Když dáme kontaktní gól, znejistí. A vyšlo to. Když to vezmu s odstupem, Kanada s námi jednou vyhrála v prodloužení a jednou prohrála, tak si myslím, že všechna čest pro náš tým.“
V Rozstřelu trenér stříbrných medailistů také mluví o tom, proč byla podle něj tak velká mezera mezi juniorsky úspěšnými hokejovými osmdesátkami a devadesátkami, potažmo lety 2000-2005 a současností. Mluví i o tom, nakolik hráčům pomáhá včasný odchod do zahraničních lig.
Vysvětluje, že s mladými hráči je potřeba u nás intenzivně pracovat, snažit se, aby se každým tréninkem, každým zápasem posouvali. Podle Rulíka je zásadní dobré bruslení: „Když nejdou nohy, nefunguje žádný systém hry. Když nestíháte soupeře, nestíháte se vracet v osobních soubojích, tak můžete mít jakýkoliv systém hry, a on nefunguje. Hráči musí být silní bruslařsky, silní v osobních soubojích, aby byli schopni hrát pod tlakem. Protože hokej je hra pod tlakem.“
Rulík v Rozstřelu dále mimo jiné srovnává trénování juniorů a dospělé reprezentace, u které v minulosti působil jako asistent trenéra, popisuje, jak napjaté chvíle svého mužstva na ledě prožívá on osobně, a vyjadřuje se také k šancím současné dvacítky uspět ve světě dospělého hokeje.
