Jeho chuť hrát hokej byla tak obrovská, že ho neodradil ani první neúspěch. Jako malého kluka ho totiž na prvním náboru doma v rodném Brně odmítli.
„Úplně původně mi sice napsali, že mě berou, jenže se pak ukázalo, že jsme tam byli dva Svobodové a oni mysleli toho druhého,“ vzpomíná na svoje začátky brzy dvaašedesátiletý bývalý hokejový reprezentant Radoslav Svoboda, který bude dnes slavnostně uveden do Síně slávy českého hokeje.
„Naštěstí tehdy bylo v Brně víc klubů, takže jsem šel na další nábor do Stadionu a tam už mě vzali,“ dodal mistr světa z Prahy z roku 1985.
Měl jste už tehdy nějaký svůj hokejový vzor?
To ne, tenkrát mi bylo nějakých devět let, takže o vzorech to ještě absolutně nebylo. Prostě jsem jenom chtěl hrát hokej. Vzory jsem měl až později.
Kdysi jste zmiňoval, že jste chtěl být jako legendární bek Jan Suchý...
Samozřejmě. Když jsem se na něj díval, tak jsem zkoušel být jako on, jenže jsem byl moc dlouhej, takže jsem se neuměl tak hezky zabalit do střely. U mě to spíš vypadalo, že zatahují šraňky. (směje se)
Později jste se z Brna přesunul do Jihlavy. Bylo to v rámci povinné vojenské služby?
Nejprve jsem vyměnil dres v Brně. Šel jsem do Ingstavu, protože Stadion už neměl juniorské mužstvo. A pak po čtyřech letech jsem zamířil na vojnu do Písku.
Vaše cesta do Dukly tedy vedla oklikou?
Bylo to tak, že do Písku se stěhovalo jihlavské „béčko“ a já jsem odjel s Duklou na Spengler Cup. A její tehdejší trenéři Pitner s Neveselým mi pak nabídli, jestli bych nechtěl v Jihlavě zůstat. Jenže já byl Brňák, takže jsem chtěl hrát v Brně. Tam mě ale nechtěli, tak jsem to nakonec Jihlavě podepsal.
„Jako mladý jsem o úspěších ani tolik nepřemýšlel. Prostě se jelo dál.“ |
Vzhledem k tomu, jakým směrem se dál ubírala vaše kariéra, myslím, že litovat nemusíte. Nebo snad ano?
Kdepak, možná to bylo jediné dobré rozhodnutí, které jsem udělal.
Dalším důkazem toho bude vaše uvedení do Síně slávy českého hokeje. Byl jste překvapený, když jste se o tom dozvěděl?
To víte, že jsem byl překvapený.
Prý jste si hned zjišťoval podrobnosti u bývalého spoluhráče z Dukly Oldřicha Válka, který je členem Síně slávy od letošního ledna...
To je ale hroznej dacan. Horší než ženská, všechno vykecá. (směje se)
A dozvěděl jste se od něj, co jste potřeboval?
Snad. To je situace, kterou člověk zažije jen jednou v životě, takže je jasné, že jsem se potřeboval na některé věci zeptat dopředu.
Údajně vám také vykládal, jak ze sebe nakonec nebyl schopný kvůli dojetí dostat ani slovo. Věříte, že vy slavnostní ceremoniál ustojíte?
No to je právě to, co nevím, protože já brečím i u filmu pro pamětníky. (směje se)
Říká se, že s přibývajícím věkem se člověk dojímá snadněji...
Jenže já brečel u pamětníků už jako kluk. (směje se)
Radoslav Svoboda
|
Těšíte se?
Musím přiznat, že čím víc se to blíží, tím je to horší. Žaludeční nervozita se zvětšuje. Myslím, že až budu tam, tak se mi asi taky začne klepat brada.
Po skončení hráčské kariéry jste se nějakou dobu věnoval trenérské činnosti, ovšem teď už jste dost dlouho mimo hokej. Čím se živíte?
Dělám ve Špindlu ve vojenské zotavovně, kde se starám o bazén. Jsem jakýsi recepční a taky masér.
Hokej vám nechybí?
Už ne. Pravda, chvilku mě konec mrzel, asi dva měsíce, ale pak jsem si řekl: Hele, už máš něco za sebou, tak se nad to povznes. Když u hokeje budeš chtít zůstat, budeš mít zase zabité soboty a neděle. Rodiče hráčů na tebe budou křičet, lidé v hledišti ti budou nadávat a manažer ti vyčte, že nemáš výsledky. Tak jsem se poslechl a teď jsem spokojený. (usmívá se) Navíc přes zimu vypomáhám s masírováním u druholigových vrchlabských hokejistů.
A do Jihlavy na hokej nechodíte?
Minulou sobotu na derby jsem byl letos poprvé. Většinou to vycházelo tak, že když jsem byl zrovna doma, hrála Dukla venku, případně měla pauzu. Anebo se mi prostě nechtělo, protože jsem přijel utahaný z práce jako kotě.
Když se dnes ohlédnete do minulosti, můžete říct, že jste čtyřnásobný mistr ligy s Jihlavou, mistr světa, stříbrný olympijský medailista a mistr dánské ligy. To už je slušná vizitka, co říkáte?
Všechno jsou to moc krásné vzpomínky. Tehdy to tak nějak plynulo životem, člověk o úspěších ani tolik nepřemýšlel. Prostě se jelo dál.
Vy už u hokeje nejste, ale váš syn Petr coby asistent hlavního kouče u extraligového Hradce Králové ano. Snažíte se mu občas pomoci nějakou radou?
Jsem moc rád, že se posunul výš, ale do života ani do trénování mu nemluvím. Když zavolá a zeptá se sám, tak to nějak dáme do kupy, ale jinak ne.
