Byla filmovým prototypem „české mámy“, dobrosrdečné obyčejné ženy, u které pláč utřením slzy přešel v upřímný úsměv. Antonie Nedošinská, od jejíhož narození 26. června uplynulo 135 let, tvořila s Theodorem Pištěkem přes čtvrtstoletí první a také ve své době nejobsazovanější filmový pár české kinematografie.
Ačkoliv jejich vztah nikdy nepřerostl rámec přátelské kolegiality, jejich souhra před kamerami byla dokonalá. Oba měli o pár kilo víc, než je zdrávo, a jimi ztvárňované postavy dokázaly překonávat problémy s humorem a uvěřitelnou laskavostí. Divákům proto byli bližší než mnohé načančané a vždy elegantní hvězdy.
Osud zrežíroval životy Nedošinské a Pištěka takřka symbolicky, oba se narodili v červnu s rozdílem pár dnů téměř přesně deset let od sebe a deset let je také dělilo od odchodu na věčnost.
Starší Antonie se za svobodna jmenovala Valečková, pocházela z chudých poměrů, ale rodičům se vzepřela a místo vyučení se švadlenou se pustila na nejistou hereckou dráhu. Vdala se za Jiřího Nedošinského, o pět let staršího úředníka, který si divadlo také zamiloval a dokonce si zahrál v deseti filmech. Vyvdané příjmení Toničce, jak jí kolegové a blízcí říkali, dělalo trochu problém. Zatímco sama se podepisovala s krátkým „i“ ve svém příjmení, doboví publicisté její příjmení psali s dlouhým „í“ a tento úzus přetrvává mnohde dodnes.
V roce 1923 Jiřímu selhalo srdce a Nedošinská se v 38 letech stala vdovou. Nikdy už se pak nevdala a podle rodinných blízkých nenavázala ani žádný další vztah. Naplno se věnovala herectví a dceři Jiřině. Dvanáct let hrála v Národním divadle, u filmu stihla přes devět desítek děl.
S Theodorem Pištěkem alias Dóďou se na filmovém plátně objevila poprvé už v roce 1921, a to ve snímku Děvčata, vdávejte se! Filmový pás se ale nedochoval, a tak nevíme, do jakých rolí byli obsazeni.
Manželský pár tvořili jistě již v první – tehdy ještě němé – verzi komedie Otec Kondelík a ženich Vejvara z roku 1926. Role si zopakovali o jedenáct let později už „se zvukem“. „Z každého záběru je zřetelné, jak oba herečtí partneři usilovali pobavit diváky, jak se přitom sami bavili,“ konstatoval filmový historik Pavel Taussig ve své knize O věrném milování Antonie Nedošínské a Theodora Pištěka.
Vzájemná chemie fungovala skvěle, režiséři na ni proto od onoho roku 1926 vsadili ještě mnohokrát. Ve větších i menších rolích, a to až do roku 1947. Jejich výkony ve známých snímcích jako Matka Kráčmerka, Studentská máma, Barbora řádí, Klapzubova XI a v řadě dalších byly natolik přesvědčivé, že je veřejnost považovala za manžele i v reálném životě.
Antonie Nedošinská ve filmu Dívka v modrém (1939)
„Tradovalo se, že maminkovský typ utvářela částečným napodobováním své matky, a to včetně kolíbavé kachní chůze,“ uvádí historik Taussig. Její typický herecký projev šel ruku v ruce s kyprou postavou. Producenti ji proto nabádali, a snad to dokonce v některých případech měla zanesené i ve smlouvách, že nesmí výrazně zhubnout.
Troška o Růžičkové: Přes svou tloušťku byla neuvěřitelně pohyblivá |
Jestliže byla Nedošinská herečkou pracovitou, Pištěka lze označit za workoholika. Za svou kariéru zvládl přes tři sta filmových rolí, neodmítl ale ani divadelní a dokonce režisérské příležitosti. Nutno dodat, že také „stihl“ několik infarktů. Udržet zběsilé pracovní tempo mu pomáhala jeho o čtrnáct let mladší manželka Máňa, taktéž herečka.
To pro Nedošinskou přišel kariérní zlom už začátkem čtyřicátých let. Skončila v Národním divadle, ale paradoxně přišla jiná, nečekaná nabídka. Nacisté ji přesvědčovali, že by mohla účinkovat v německých filmech. Nechtěla, ale napřímo odmítnout bylo riskantní. A tak se s poukazem na své chatrné zdraví omluvila a stáhla do ústraní.
V roce 1941 se ještě mihla ve dvou snímcích a pak se až do roku 1947 před kameru nepostavila. Bylo to při natáčení Čapkových povídek, a jak jinak než s Theodorem Pištěkem. Jenže spíš než o roli šlo o „štěk“, její postava hospodyně Máry dostala jen několikavteřinový prostor. Jaký to paradox, jen rok předtím obdržela jako jedna z patnácti umělkyň a umělců ocenění Průkopnice české kinematografie. Zemřela 17. července 1950, Pištěk o deset let později 5. srpna.
4. července 2020 |
