Sedíme na tribuně Horáckého zimního stadionu v Jihlavě, kde kempem pro mladé hráče začala hokejové reprezentaci nová sezona. Říha je tu stále velitel, leč už teď ví, že i kdyby na jejím konci dovedl tým ke zlatu, stejně skončí. Nahradí ho Filip Pešán. I o této zvláštní pozici v rozhovoru mluví.
Když jste se v červnu dozvěděl, že už je za vás vybraný nástupce, řekl jste tehdy pro Lidové noviny, že „jste od vedení dostal pohlavek a dost vás to mrzí“. Zvažoval jste i odchod z funkce.
Zamrzelo mě to. Respektuji, že mi končí smlouva. Víte, mě hlavně zarazila jedna věc – my jsme divný národ, že se lidi kolem vás rázem začnou chovat jinak. Když hráči vědí, že už tam za pár týdnů nebudete, tak jich třeba spousta nepřijede na mistrovství. To proto, že spekulují, že tam přijde někdo jiný.
Na druhou stranu i v zahraničí oznamují reprezentační kouče s velkým předstihem.
Kopírujeme Švédy. Ale ti to mají jinak nastavené. Respekt lidí k trenérovi je stejný, ať ten člověk odchází, nebo ne.
Vy jste se to skutečně dozvěděl až z médií?
Ano. Všechno jsme si přitom s Tomášem Králem (prezident svazu) a Martinem Urbanem (generální sekretář) říkali na rovinu. Ale beru to. Končí mi smlouva, převezmou to po mně mladí lidi. A pokud mě nevyslyšeli, když jsem český hokej varoval, tak třeba teď Filipa budou poslouchat. Jeden to musí řídit a musí se mu konečně začít věřit.
Filip Pešán bude v této sezoně coby svazový šéftrenér váš nadřízený. Zároveň mu můžete ulehčit příchod k reprezentaci.
Pokud bude mít zájem, spolupracovat budeme. Už v minulé sezoně jsme našli společnou řeč, já do Liberce jezdil. Mezi námi není žádný problém. Spíš mě zarazilo, že už bude mluvit s hráči o další sezoně. To nechápu.
Pešán ale minulý týden na trenérské konferenci v Břeclavi řekl, že ho mrzí, že jste nedorazil a že jste mu nezvedl telefon, když vám volal.
Mám dva telefony a nikdo mi nevolal! Měl jsem původně v plánu se s kolegy zúčastnit, ale trošku jsem omarodil. Takže to nebylo nic, co bych chtěl bojkotovat. Taky bych si s nimi rád popovídal, protože povídat si o hokeji a ještě mu pomáhat je naše práce.
Jak bude hrát národní tým7. – 11. listopadu: turnaj Karjala |
Nemluvíme o hokeji ale až moc?
Musíme Filipovi začít věřit. Já jsem taky loni říkal, že bychom měli víc pracovat, tlačit na hráče a že by měli být pokornější. Že chci reprezentační béčko, aby kluci měli motivaci a tolik nám neodcházeli do Ameriky. Mě neposlouchali, jeho ano. Nikdo se mým pohledem nezaobíral, protože říkají, že jsem starý. Že mám jiné metody. Ale to není pravda, hokej je pořád stejný.
U Pešána se oceňuje, že se vzdělává v zámoří. Nasává nové trendy, poznatky.
To je hezké, ať jezdí do ciziny. K nám se taky dřív jezdili vzdělávat trenéři z Finska, Švédska. Dneska jsou před námi, tak se musíme ptát my jich, jak to dělají. Ale pořád máme svůj český hokej, na to nesmíme zapomenout. Ale Filip má pravdu – aspoň jak jsem četl výstup z jeho přednášky – když říká, že se musíme soupeřům vyrovnat v individuálních činnostech.
Bude ale z čeho brát, když vidíte reprezentační osmnáctku, jak dostala teď v Břeclavi naloženo od Kanady, Finů?
Zrovna dnes jsme se před tréninkem bavili, že není ostuda učit hráče v osmnácti letech přihrávku. My je bereme jako hotové, ale oni nejsou. Musíme je cepovat v individuálních činnostech. My s nimi nacvičujeme přesilovky, kombinace. Staráme se o ně jako o seniorskou reprezentaci, což mi připadá docela divné. Mají sice mistrovství světa, ale pořád jsou to „děti“, které se učí hokej hrát. Měli bychom s nimi dělat věci, které nejsou populární. Jenže když si mají deset minut přihrávat mezi sebou, jsou otrávení. Přitom to potřebují.
Věříte, že bude změna?
Snad. Máme reprezentační devatenáctku, dvacítku, ale moc spolu nespolupracují. Pokud se to podaří Filipovi jednotit, jak chce, je to jen dobře. Ale nemůžeme pořád říkat, že jsme na začátku. Že to chce čas. Když přišel Sláva Lener, taky jsme byli na začátku. My jsme furt na začátku? Nebo kde jsme? Přece jsme se už dávno rozhodli, že něco budeme dělat.
Přispět k rozvoji českého hokeje můžete i vy. Na kempu v Jihlavě jste řekl, že v sezoně chcete na turnaje Euro Hockey Tour jezdit se dvěma pětkami mladých. Minulou sezonu jste přitom sázel na jádro zkušených. Proč ta změna?
Loni jsem chtěl mladé taky, ale nebyli. Objížděl jsem stadiony, objevil jich pár, ale na tu úroveň, jakou Euro Hockey Tour má, naši mladí neměli.
Teď ano?
Extraliga se posunula. Začátek sezony neměl grády, vždyť jste to kritizoval, ale závěr už byl normální. I mladí se ukazovali v dobrém světle. Mají skvělý příklad v obránci Hronkovi, kterého viděli na mistrovství světa. My bychom je postupnými kroky chtěli do reprezentace dotlačit.
Řekněte, jak dlouho jste si sám rozebíral světový šampionát v Bratislavě?
Hodně dlouho. Pořád jsem si to pouštěl, až jsem si řekl dost: Nemá cenu se v tom babrat, protože už s tím nic neudělám. Ale vím, co jsme mohli ještě dotáhnout. Kdybychom sehnali dva centry, neonemocněl nám brankář >(Francouz)…
Jaký zápas vás zpětně nadchnul?
Nejlepší byl hned ten první proti Švédsku. Byl to i nejlepší zápas celého mistrovství. Obě mužstva hrála jako o medaile, což mě tehdy překvapilo a taky uklidnilo, že náš výběr bude silný a může dojít daleko. Ale skutečné emoce ve mně vyvolal až duel o bronz proti Rusku. Semifinále proti Kanadě bylo jasné – dostali jsme tři blbé góly, sami se trápili. Ale ten bronz jsme si zasloužili, měli jsme daleko víc šancí.
Tu otázku jsme vám na šampionátu dali pár minut po posledním utkání a vím, že je v tu chvíli těžké na ni analyticky odpovědět. Když se ale zeptám po třech měsících, jestli byste na turnaji udělal něco jinak, našel byste něco?
Vždy se dá rozhodnout jinak – kdo by třeba jel penalty. Ale chyběla nám jednička! Měli jsme tři výborné gólmany, ale jedničku, kterou měla tři nejlepší mužstva, jsme nemohli najít. Také nám chyběli střední útočníci. My je udělali z křídel a trápili jsme se na vhazování. To jsou pak v přesilovkách, oslabeních klíčové fáze, kdy nemusíte honit kotouč a tím šetříte čas. Jinak bylo mužstvo seskládané dobře. A co jsem četl, tak celý svět říkal, že jsme si tu placku zasloužili.
Nepřekvapil vás brankář Bartošák formou? Kdekdo čekal, že Francouz bude jednička a vsadíte v klíčových zápasech na něj. Ale ve čtvrtfinále nechytal.
Francouz měl chytat proti Kanadě, ale onemocněl. Bartošákovi se během turnaje narodilo dítě, byl uvolněnější, což taky později hraje roli. Ale předvedli jsme dobré mistrovství, od fanoušků jsem slyšel, že to čtvrté místo berou jako medaili. My jsme na hokej dost kritický národ. Buď máme úspěch, nebo nic. Ale tentokrát lidi zhodnotili i to nic. Vidí totiž, že nám svět uniká, takže výhry nad velmocemi umí ocenit.
Jak zpětně vnímáte „kauzu“ Vrána?
Jakou kauzu?
Když o něm během mistrovství světa bývalý kouč Marek Sýkora pro Sport prohlásil, že nepracuje a má manýry hvězd.
Vrána měl zpočátku deficit, že dlouho netrénoval. Dostal se do toho, zahrál výborný zápas proti Švédsku a neunesl to. Ale to je u mladých hráčů přirozený vývoj. Představoval si, že to i další zápasy bude mít jednoduché a nebude muset pro to nic dělat. To jsme mu vyčítali, ale bral to. Marek Sýkora ho zkritizoval svým pohledem. Já s ním v podobných věcech souhlasím, ale nevím, jestli se to hodí zrovna při mistrovství světa. Ale respektuji ho a Vrána musí taky. Sýkora je jeden z našich předních odborníků a asi si to nevycucal z palce.
Co slzy, které vás přemohly po příletu na tiskové konferenci v Praze?
Každý chlap by si někdy měl poplakat do polštáře. Vzpomněl jsem si na rodiče, na to, jak jsem začínal, byl jsem zklamaný a unavený. Byla tam i bolest z prohry. A vyhrklo to. Když vidíte totální zájem lidí o reprezentaci, tak beru jako čest a výzvu, že to dělám. Dostalo mě to. Když dělám hokej, dělám ho naplno a chci, aby i ostatní do něj dali všechno. Včetně slz.
