„Byl jsem nadšený, fakt jsem to nečekal,“ svěřil se pětapadesátiletý rodák z Havlíčkova Brodu, který výraznou část své hokejové kariéry strávil v Dukle Jihlava. „Navíc jsem měl za chvilku plný košík hub, takže moje radost byla dvojnásobná,“ dodal se smíchem mistr světa z roku 1985.
Slavnostní ceremoniál se uskutečnil ve středu v Praze přímo v Síni slávy českého hokeje. Na takovou akci se asi člověk hodně těší, nebo snad ne?
Popravdě řečeno, já byl spíš nervózní. Měl jsem trochu obavy.
Z čeho?
Tak nějak z toho celkového vystoupení. To víte, jak člověk vypadne ze všech těch rozhovorů, tak to pak pro něj není žádná sranda. Ale nakonec všechno dobře dopadlo. Užil jsem si to parádně, včetně přivítání na ledě v 02 areně před zápasem Česko - Finsko.
Na co jste myslel, když vám a dalším třem novým členům Síně slávy tleskala zcela zaplněná hala?
Já ten potlesk vlastně ani moc nevnímal. Soustředil jsem se hlavně na to, aby mi neukápla slza. Byl jsem dojatý.
Sednete si někdy doma jen tak a zavzpomínáte na svoje ligové sezony a úspěchy na mezinárodních turnajích?
Většinou jen tehdy, když se někde sejdeme s bývalými spoluhráči u vínka či piva. To je vždycky legrace. Sám pro sebe si akorát občas řeknu: Ježíši, to přece není možné, že to všechno tak rychle uteklo.
S Jihlavou jste získal čtyři tituly mistra republiky, ze světových šampionátů máte kompletní medailovou kolekci a stříbro jste si přivezl i ze zimních olympijských her. To už je slušná sbírka. Vlastně byste si mohl udělat takovou svoji vlastní hokejovou síň slávy?
Nějaké dresy a plakety mám u Miloše Vostrého (jihlavský byznysmen) v jeho hospodách. Mít je jen tak doma, to by byla škoda, jen ať jsou pěkně vidět. Ale cennější relikvie doma samozřejmě mám.
Jaroslav BenákBývalý vynikající hokejový obránce se narodil 3. dubna 1962 v Havlíčkově Brodě, kde s hokejem také začínal. V sezoně 1981/82 se však přesunul do Jihlavy, kde prožil svoje nejlepší roky kariéry. S Duklou se hned čtyřikrát radoval z titulu mistra republiky. Úspěchy ovšem sbíral i v reprezentačním dresu. Doma má kompletní sadu medailí z mistrovství světa – zlato z roku 1985, stříbro (1983) a bronz (1987). Jedno stříbro si dovezl také ze zimních olympijských her v Sarajevu v roce 1984. O rok později ho draftoval klub Calgary Flames, ovšem v NHL si Jaroslav Benák nikdy nezahrál. Po skončení hráčské kariéry se věnoval také trenérskému řemeslu. Ještě letos vypomáhal druholigovému Žďáru nad Sázavou jako kouč. |
Odehrál jste spoustu sezon u nás i v Evropě, ovšem působení v NHL ve výčtu vašich štací chybí. Nepřemýšlel jste někdy po roce 1985, kdy vás draftovalo Calgary, o emigraci?
Právě že přemýšlel - a asi až moc. Na olympiádě v Calgary v roce 1988 jsem byl na pokoji s Jirkou Hrdinou, který v Kanadě zůstával oficiálně, a mě z Flames přemlouvali, ať se k němu přidám. Už jsem byl rozhodnutý tak na devadesát procent, jenže pak vyhrál asi zdravý rozum. Byl jsem v té době lampasák, takže by to byl obrovský průšvih.
Vy jste ale neodešel do zámoří ani po roce 1989, kdy už se legálně mohlo...
Však byl za to na mě Jarda Holík (legendární hokejový útočník a trenér) taky pořádně naštvaný. Po revoluci za mnou totiž do Jihlavy přiletěli z Philadelphie, jenže já už měl v té době vyřízené Finsko, tak jsem se před nimi zapřel.
A co vám na to Jaroslav Holík řekl?
Že jsem srab. Že jsem tam měl jít, protože většinou se mi vždycky dařilo právě v Kanadě a v Americe. Teď zpětně mě to samozřejmě mrzí, ale už se nedá nic dělat.
Když se vrátím na úplný začátek vaší kariéry, tak vám prý do tehdy slavné Dukly Jihlava pomohl brodský novinář Alois Svoboda. Je to pravda?
Jo, přesně tak to bylo. On tehdy řekl trenérovi Dukly Pitnerovi, že by se na mě měl přijet podívat, že bych mohl hrát za Jihlavu. Pak se domluvil přátelský zápas mezi Havlíčkovým Brodem a Duklou a mně se v něm docela dařilo. Takže jsem nakonec opravdu skončil v Jihlavě.
Jinými slovy, i novinář může být občas hokejistovi užitečný...
(směje se) Jasně.
Těžko asi někdo uvěří, že působení ve vojenském klubu bylo jen o disciplíně a hokeji...
Myslíte, jestli jsem měl taky nějaké průšvihy? To víte, že měl. A bylo jich hodně. (směje se)
Tak zkuste vybrat ten největší...
To bylo tehdy, když se mi narodila dcera Tereza. A v úplně stejný den se narodila dcera Tereza také Gustovi Žákovi (další bývalý jihlavský hokejista). Tehdy si nás zavolal trenér Neveselý a varoval nás, abychom rozhodně nechodili slavit, abychom to nechali na jindy. Jenže my to nevydrželi a mně pak při tom slavení v ruce praskla sklenička. Střepy z ní mi přeřízly tepnu na ruce. Měl jsem devět stehů.
Hokejové legendy (zleva) Jaroslav Benák a Stanislav Neveselý na besedě před sobotním zápasem Česka v Soči.
Skoro se bojím zeptat, jak na to reagoval trenér?
Věděl o tom od klubového doktora Kartůska, pozval si mě do kanceláře na kobereček a nejprve spustil: Tak co, Jaroslave, všechno v pořádku? Já odpověděl, že samozřejmě ano. Jenže to už zvyšoval hlas. Křičel na mě: Já ti ukážu, ty brodská lopato. Zkus mi říct, že nemůžeš hrát. (směje se)
Předpokládám, že to vás asi ani nenapadlo...
Kdepak, hned jsem ho ujišťoval, že jdu trénovat. Klukům v kabině jsem pak řekl, aby mi moc nenahrávali, protože to šíleně bolí. Fakt děsná bolest. Jenže to mělo úplně opačný účinek, všechno hráli na mě. (směje se)
Pojďme teď na chvilku zpátky do současnosti. Vy jste ještě letos na jaře působil v roli kouče u druholigového Žďáru nad Sázavou, ovšem v nové sezoně už vaše jméno u žádného týmu nefiguruje. Proč jste s trenéřinou skončil?
Dostal jsem jednu takovou zajímavou práci, příjemnou. A hokej bych u ní už prostě nestíhal. Věnuju se hospodské činnosti. Jsem u už zmiňovaného Miloše Vostrého něco jako provozní.
Do Síně slávy českého hokeje byli vedeni mistr světa z roku 1985 Jaroslav Benák (vlevo), dlouholetý lékař československé reprezentace Otto Trefný (vpravo) a in memoriam Stanislav Prýl a Luděk Čajka. Za Prýla přišel poděkovat syn Stanislav (druhý zprava) a za Čajku manželka Renata (druhá zleva).
Nezbývá vám čas ani na to, abyste se zašel občas podívat na Duklu v extralize?
Ale to zase jo, to chodím. V tabulce jsou sice kluci poslední, ovšem mně se jejich hra moc líbí. Fakt jsem nečekal, že budou hrát tak dobře. V každém zápase mají spoustu šancí, jenže z nich bohužel nedávají moc gólů.
Vedení Dukly už vám k vašemu uvedení do Síně slávy českého hokeje pogratulovalo?
Zatím ne, ale hodně kamarádů mi volalo, že teď bych snad konečně mohl mít v Jihlavě na zimáku pověšený dres. (směje se)
Chystáte třeba i pro ně nějakou společnou oslavu vašeho úspěchu?
Samozřejmě. Bude v sobotu v Jihlavě ve Formanské poště. A bude velká.
