Kolik lístků musel na dnešní přátelský zápas sehnat, raději nechce říct. Ale prý to i díky rodině Uhrových a Dominikových kamarádů bude v Třinci rachot. Sám za zdejší klub v dorostu hrával, a tak přiznává: „To, že premiéru zažiju právě tady, je něco úžasného.“
Bude to speciální zápas?
Sice nejsem odchovanec, ale strávil jsem tu tři roky. Mám tady hodně kamarádů, chodil jsem na základní a pak i na střední školu. Je vždycky zvláštní, když se vracíte domů a hrajete před publikem, kde máte kamarády a příbuzné. Mám radost, že i teď mě budou vidět.
V sezoně jezdíte do Třince jako soupeř ze Sparty. Nebyl zdejší klub při vašem loňském návratu ze zámoří také ve hře?
Ani ne. V průběhu sezony jsem byl v úzkém kontaktu se Spartou, sledovali mě. Šel jsem tam, kde mě chtěli. Ale v mládí bych si taky říkal, že je hloupost, abych hrál za Spartu.
Váš otec (horolezec Libor Uher) před 10 lety zlezl K2, druhou nejvyšší horu světa. Je pro vás teď reprezentace takovou K2?
Asi jo. Je to největší úspěch v mé kariéře, když neberu dva zápasy, které jsem odehrál v NHL. Reprezentovat svoji zemi je to největší, čeho můžete dosáhnout. Takže bych s tím porovnáním s K2 souhlasil.
Otec je teď na vás hrdý. Jak jste tehdy prožíval jeho úspěch vy?
Stejně. Byla tam obrovská hrdost, jak se vypracoval. Začínal jako automechanik, pak ze dne na den se rozhodl, že bude lozit po horách. Po práci se sebral, šel běhat nebo jel na kole. Šel si svou cestou, v tom je obrovský vzor, snažím se ho napodobit. Už mu přibývá věk, ale může být pyšný na to, jak se vypracoval.
Chodí těžký 95kilometrový závod Beskydská sedmička, který vede po vrcholcích zdejšího pohoří. Nezkoušel vás zlanařit?
Strašně by mě to lákalo, ale vždy se to kryje s přípravou či začátkem sezony. Doufám, že si to jednou budu moct zajít. Snad na to budu připravený. Už teď to zajímá víc a víc lidí, kteří chtějí vědět, kam se sami posunou. A láká to i mě.
