V 35 letech se stal nejstarším Čechem v NHL. Zvykl si na roli nenápadného dělníka. Shodil pár kilo, aby stačil čím dál zběsilejšímu tempu nejslavnější ligy světa.
Češi s nejvíce starty v NHL1. Jaromír Jágr 1 733 |
Do sestavy Montrealu se v zahajovacím utkání NHL proti Torontu ale nevešel. „S trenérem jsme o tom mluvili pár dní dopředu, nebylo to pro mě překvapení,“ říká smířlivě Plekanec. „Taková je doba, omlazuje se.“
Důvod mohl být i jiný. Oddanému útočníkovi chybí dva zápasy, aby zaokrouhlil počet startů na magickou tisícovku. A takovou slávu by si česká legenda měla užít za pár dní v domácí aréně.
I proto vás kouč Claude Julien nezařadil na startu sezony do sestavy?
Trenér tam není od toho, aby řešil takové věci. V první řadě mu jde o to, aby se vyhrálo a postavil mančaft, o kterém je přesvědčený, že je v daný moment nejsilnější. Možná se pletu, ale nemyslím si, že na to má vliv můj 1 000. zápas.
Jak na vás ta číslovka působí?
Krásně! Jako malý kluk jsem o takové metě nesnil. Stojí to strašně moc práce a úsilí. A nejen mě. Děkuju hlavně rodině a rodičům, kteří se obětovali, abych mohl hrát v NHL. Spoluhráčům, bez kterých bych tolik neodehrál v době, kdy se mi nedařilo. Nebo kustodům a dalším lidem, kteří mi pomáhali hrát, když jsem byl zraněný nebo s něčím, s čím bych za jiných okolností hrát nemohl. Jestli to klapne, tisícovka bude u mého jména, ale kredit si zaslouží spousta dalších osob. A jsem rád, že to zažiju v Montrealu s lidmi, které znám 15 let.
Právě Canadiens vás v únoru vyměnili do Toronta. Pomohla vám první, byť krátká změna v zámořské kariéře?
Naučil jsem se spoustu věcí. Člověk pozná jiného trenéra, pokaždé se něco nového přiučí. Měl jsem také obrovské štěstí, že jsem se seznámil s manažerem Lou Lamoriellem. Tím, že chodím docela brzy na tréninky, jsme ráno měli čas si na zimáku popovídat o různých věcech. Bylo to obrovsky poučné, má velké zkušenosti a může mi to v budoucnu pomoct do hokeje i do života.
Rádcem můžete být i vy, v šatně Montrealu jste nejstarší. Jak vám ta role sedí?
Už to znám pár let. Nějakou dobu trvá, že se liga omlazuje. Nemám s tím problém, ale ani nejsem ten typ, který by za klukama chodil a radil. Od toho máme dost trenérů, kteří jim předají spoustu informací. Spíš pomáhám v detailech - při vhazování, při úkolech v obraně, co uvidím. Já mám na trenéřinu čas, chci ještě hrát a nebýt za nějakého velkého chytráka. Kluci jsou ale zatím výborní a chtějí se hodně učit.
Co vy si od nich můžete vzít?
Už asi nic. Vzal bych si rychlost, ale tu mi nedají (usměje se). Je super, že s mladými můžu sdílet kabinu. Už v Torontu jsem byl se spoustou kluků, ze kterých rostou hvězdy NHL - Marner, Matthews nebo Nylander. U nás je zase Kotkaniemi, Lehkonen, Gallagher a další mladší kluci, o kterých není tolik slyšet, ale jsou to výborní hokejisté, kteří mají před sebou výborné sezony.
Jaký máte dojem z letošního týmu Montrealu?
Zatím výborný! Kluci zápas proti nabitému Torontu hráli velice dobře (prohra 2:3p). Měli jsme výborný kemp, který se loni nepovedl a už se to s námi vezlo. Je vidět, že teď je kabina mladá, rychlá, energická. Prostě taková, co NHL žádá, a my máme ten tým tak postavený. Jsem rád, že jsem v týmu taky, a koukám se, jak si mladí kluci procházejí situacemi jako dřív já.
Co děláte, abyste dravcům stačil?
V létě se mi povedlo shodit tři kila. Když člověk ví, že nebude mít icetime dvacet minut, nepotřebuje tolik energie, jako když se pohybujete mezi deseti až patnácti. Teď si dokážu udržet rychlost a mít svižných prvních pár kroků.
Jak se člověk smiřuje s tím, že mu ubývá čas na ledě?
Člověk se tomu musí přizpůsobit. Nejhorší je takové meziobdobí, kdy musí akceptovat, že už není dvacetiminutový hráč, ale jen patnáctiminutový. A brzy třeba jen desetiminutový. Meziobdobí, kdy to vstřebává, bývá nejsložitější. Když už se do té role dostane, zvládne ji a ví, že odevzdá dobrou práci, není to problém. Naopak se z toho stane výhoda a nemluvím jen o sobě. Pokud na tyhle situace umí hráč reagovat, o něco mu to prodlouží kariéru. Moje meziobdobí nebylo tak dlouhé, neponořil jsem se do stavů, že mi to vadilo. Snažil jsem se vzít to z druhé stránky, že mi to pomůže odehrát v NHL o rok víc.
Jak dlouho může trvat zámořská kariéra?
Takhle dopředu nekoukám. Mám roční smlouvu, ale vždycky jsem říkal, že bych se jednou rád vrátil do Česka - do Kladna nebo do extraligy. Chtěl bych si v Česku rok dva zahrát, protože mě to doma vždycky bavilo. NHL se vyvíjí, je to čím dál tím těžší pro starší hráče. Ale nikam nehážu ručník! Pořád si myslím, že jsem na tom tak, že to dokážu odbruslit a odehrát. Jde jen o to, jestli budu týmu prospěšný.
Jaké cíle si dává hráč ve vaší situaci?
Pomoct týmu, když nastoupí. Když jsem v sestavě, chci, aby bylo znát, že odvedu práci pro tým. Ať už jde o vyhrané vhazování, dobře odbráněné oslabení, dobře odehrané poslední minuty a sekundy třetiny nebo zápasu. Neudělat chybu ve chvílích, která by se neměla stávat. Prostě malé věci, kde se dají zúročit zkušenosti a reakce na určité situace. Už to není o tom, že budu dávat rozhodující góly nebo klíčové nahrávky.
Nezávidíte mladším, že oni šance rozhodovat duely dostávají?
Vůbec ne. Je jasné, že teď v NHL při stejné výkonnosti dvou hráčů dostane přednost ten mladší. Ale přeju jim to. Zároveň jim přeju, aby je to nezpomalilo ve vývoji. Je super, že jsou opěvovaní, ale musí být dobře mentálně připravení, aby se udrželi a nepřestali pracovat ve chvíli, kdy dostanou příležitost.
Rolák, úšklebek, bradka... Provokatér i vzor Když měl onehdy vybrat nejméně oblíbeného soka v NHL, bostonský darebák Brad Marchand prohlásil: „Na špičce žebříčku mám Tomáše Plekance z Montrealu. Nemůžu ho vystát. Fakt ho vůbec nemám rád.“ Ano, jmenoval chlapíka, jenž nikdy neodmítl pozvánku do reprezentace. Pracovitého centra, který v národním i kladenském týmu obětavě doplňoval Jaromíra Jágra. Hokejistu mluvícího obvykle tak tiše, že mu reportéři často musí diktafony tlačit až ke rtům, aby zvuk zachytily. Plekanec slouží jako vzor vytrvalosti pro výrostky, kteří hledají snadnější cestu k penězům a prchají ze zámoří do Evropy po prvním nezdaru. Tři roky strávil na farmě, než se napevno prosadil do NHL. V nejslavnějším klubu na světě si postupně budoval pozici, odnaučil se ládovat sladkostmi, vybrousil své obranářské schopnosti. Jen šest borců v dějinách odehrálo za Montreal Canadiens víc zápasů. Novou smlouvu dostal i v pětatřiceti. Ač se nepřiblížil Stanley Cupu a nezískal nějakou z individuálních trofejí, může být pyšný na svou kariéru a na odkaz, který v Severní Americe zanechá. Jeho součástí je ovšem – pro některé české fanoušky překvapivě – též pověst protivného provokatéra. „Pleky se s tou svou bradkou a úšklebkem na tváři umí každému dostat pod kůži,“ tvrdil o něm někdejší spoluhráč P. K. Subban. Drobný forvard v typickém modrém roláku pod dresem vytočil Sidneyho Crosbyho i krajany Davida Krejčího ze znepřáteleného Bostonu a Jágra, jenž ho kdysi v New Jersey přetáhl holí po žebrech. „Jo, Jarda měl trochu nervy, to se mi líbilo. Maličko jsem mu v šanci přidržel hokejku,“ líčil mi potměšile. Jindy vykládal, že z legend Canadiens nejvíc obdivuje elegantního Jeana Believeaua. Sám je jiný. Apřece se stal výraznou postavou historie „Habs“. Karel Knap |
