„Možná to byl osud, že jsem byl na svém prvním utkání v zámoří právě tam,“ přemítal 27letý Radil.
„Zájem byl i z jiných klubů, ale nikdy nevíte, jak je vážný. San Jose se ozvalo úplně první a já o tom nepřemýšlel - nejsem v pozici, kdy bych si mohl vybírat. Bylo mi to jedno. Pro mě je klíčové, být ve správný čas na správném místě, dát do toho sto procent a doufat, že se to třeba povede,“ pokračoval Radil, jenž se nedávno s dalšími pardubickými hokejisty (z minulosti i současnosti) objevil na charitativním fotbalovém klání v Srchu u Pardubic.
Gól jste sice nedal, ale na hřišti jste měl pár světlých momentů. Hrajete fotbal rád?
Jo, jo, strašně mě baví. Abych se přiznal, v televizi se na něj dívám dokonce raději než na hokej. Proto jsem se teď moc těšil na mistrovství světa, je to svátek. Dlouho jsem fotbal nehrál takhle jedenáct na jedenáct; ale byl jsem marný, mohlo to být lepší...
I tak asi pro vás bylo příjemné provětrat se, když to je navíc pro dobrou věc.
Určitě. Je výborné, když můžeme někomu pomoci. Zvlášť tomuhle klučinovi (Michalu Tereskovi, jenž bojuje s následky dětské obrny), který na hokej chodí, co pamatuju.
Zkoušel jste fotbal jako malý?
Ano. Hrál jsem fotbal i hokej, fotbal ještě v 15 nebo 16 letech. Za pardubickou Teslu - to byl můj domovský klub. Potřeboval jsem ještě nějaký další sport vedle hokeje. Ten mě zprvu tolik nebavil, musel jsem se nějak „rozmělnit“. Ale nakonec hokej vyhrál.
Hraje za nynější druholigový pardubický tým někdo, s kým jste kdysi kopal?
Petr Kudrna, se kterým jsem chodil i do školy, už v té soutěži skončil, takže ne. Na Vinici jsem se byl párkrát podívat, ale ty kluky znám jenom podle jmen.
Pojďme k hokeji. Letošní mistrovství světa v Dánsku jste musel oželet pro zranění. Co se vám přihodilo?
Prodělal jsem těžší otřes mozku a bylo to horší, než jsem si nejdřív myslel. Raději jsem si tedy dal větší pauzu - zranění hlavy jsou ne příjemná. Pokud se to nevyléčí dobře, může to být průšvih. Zhruba měsíc jsem dodržoval intenzivní klid a ke sportu jsem se mohl vrátit až v posledních týdnech. Teď už je to naštěstí v pohodě, vypadá to dobře.
Lukáš Radil (v červeném) vede míč při charitativním utkání na hřišti v Srchu, které pořádal pardubický hokejový klub na podporu tělesně postiženého Michala Teresky.
Odstartoval jste tedy individuální přípravu?
Jo, už trénuju, jedu. Času je dost. I proto jsem nic nechtěl uspěchat; s největší pravděpodobností bych měl do zámoří odlétat až na konci srpna. Chtěl jsem si odpočinout, mně to vlastně i pomohlo. Za čtyři pět let jsem skoro nezažil přestávku, vždycky jsem měl třeba dva nebo tři týdny volna a hned musel zase trénovat.
Půjdete na led s Dynamem, jak je u bývalých pardubických hráčů zvykem?
Chtěl bych jít, už jsem domluvený se Salfou (generálním manažerem HC Dynamo Dušanem Salfickým). Nevím, jestli už 15. července - spíš třeba 20. Do té doby budu trénovat, na žádnou dovolenou už se nechystám. Chci být „ready“ na konec srpna.
Považujete uplynulou sezonu - navzdory zmíněnému vážnému úrazu - za dosud nejpovedenější? Nasbíral jste dost bodů, zahrál jste si na olympiádě v Koreji...
Myslím, že to zatím byla opravdu top sezona, i když doufám, že nějaká lepší ještě přijde. Hrozně jsem se chtěl dostat na olympiádu, to se mi povedlo. Se Spartakem jsme postoupili do play off, což byl předsezonní cíl, takže taky super. Co se týče individuálních výkonů, taky to nebylo úplně zlé. Byl jsem spokojený.
Ve Spartaku po třech letech končíte. Čím vás ruské angažmá obohatilo?
Hodně mi to dalo hlavně mentálně. Ani nemyslím, že bych tam vyrostl nějak moc hokejově, i když trochu snad ano. Musel jsem se tam spolehnout fakt sám na sebe. Když tam jdete jako cizinec, hodí na vás všechnu zodpovědnost. Je to dost tvrdé, komu se nedaří, automaticky se dostává do problémů. A pokud narůstají, hráč rovnou odchází pryč. Není to nějaké jednání v rukavičkách, nedávají se druhé, třetí šance. Je to o té jedné, kterou musíte chytit.
Vy jste se však potížím vyhnul.
Za to jsem rád. Začal jsem si trošku víc věřit, dokázal jsem si, že na hokej na téhle úrovni mám.
Jak se vám líbilo v Moskvě? Bydlel jste někde na periferii?
Byl jsem ubytovaný přímo v centru. Velká města mám rád z toho důvodu, že se tam dobře najíte a je tam pořád co dělat. Ale bydlet v Moskvě trvale bych rozhodně nechtěl. Žít tam s více než 12 miliony lidí, to není úplně pro mě. Je tam velký ruch a já mám rád ten klídek v Pardubicích. To je přesně to, co potřebuji.
Jezdil jste po městě i metrem?
Jezdil, to byl taky zážitek... Obrovská zkušenost, takové věci tady v Čechách nevidíme. Všude je děsně moc lidí. Rusové jsou sví.
Lukáš Radil (zcela vpravo) se v týmu sešel mimo jiné s Adamem Svobodou a Petrem Mockem.
Naučil jste se za tu dobu rusky?
Domluvím se už docela slušně, ale kdyby na mě někdo zkoušel něco speciálního, neřeknu ani slovo. Nikdy jsem se neučil slovíčka, používal jsem ta, co jsem odposlouchal. V kabině jsem potom byl jak nějaký překladatel pro cizince, kteří většinou ruštinu absolutně ignorovali.
Vládnete i psanou azbukou?
Ta je hodně špatná, to už je zase „vyšší dívčí“. Ale postupně jsem se ji nějak naučil. Člověk se do toho nakonec dostane, chce to psát, psát, psát. Až třetí rok jsem si začal věřit na to, že jsem dával i rozhovory v ruštině. Předtím to bylo vždycky v angličtině.
Žádali si vás pak častěji novináři?
Když jsem odhalil, že umím i rusky, bylo rozhovorů víc. Novináři za mnou chodili i po zápasech, ve kterých jsem neměl absolutně nic, a ptali se mě. Ale nevadilo mi to - bavilo mě učit se mluvit a poslouchat. Nikdy nevíte, kdy ruštinu budete potřebovat.
Kdy proběhl první kontakt se San Jose?
Někdy na začátku ledna. Agent, který pro mě pracuje v Americe, mi sdělil, že by o mě stáli. Uzavřeli jsme něco ve smyslu smlouvy o smlouvě budoucí. Do doby, než mi skončí smlouva ve Spartaku, jsem totiž nemohl nic podepsat. Báli jsme se i toho, že by Rusové mohli dělat problémy - oni tohle nemají rádi. Oficiálně se to proto udělalo až někdy na konci března. Ale já jsem celou dobu říkal, že NHL je můj sen a že to chci zkusit. I ve Spartaku, aby s tím počítali. Nechával jsem to na San Jose, kdy smlouvu zaregistruje.
Nikdy jste nebyl draftovaný, do zámoří míříte jako zkušenější hráč. Překvapila vás ta nabídka?
Dost, i když nějaké náznaky, že bych tam mohl odejít, byly už po minulé sezoně. Ale Spartak mě nechtěl pustit. Jsem za to zpětně i docela rád, že jsem tu sezonu v KHL zažil. Nejdřív o mě mělo San Jose zájem, pak přišla olympiáda... Tak dva týdny jsem z toho vůbec nespal a nechtěl jsem tomu věřit.
Předpokládám, že vaše smlouva se San Jose je dvoucestná.
Ano.
Tudíž počítáte s reálnou možností farmy.
Chci to tam prostě zkusit vydržet. To nejhorší, co se může stát, je, že celý rok strávím na farmě. Ale i to mi strašně moc dá do budoucna. Vždycky jsem si přál poznat, jak se dělá profesionální hokej v takové lize, jako je NHL.
Je pro vás inspirací někdejší pardubický parťák Tomáš Nosek, který se v NHL usadil až po několika letech a letos si po přestupu do Las Vegas zahrál finále Stanley Cupu?
Sledoval jsem ho. Vím, že v Detroitu byl dlouho na farmě, vybojoval si to, bylo to zasloužené. A Vegas, to byla taková pohádka. Bohužel skončili pod vrcholem, ale i tak udělali obrovský dojem. Kamarádi, co tam byli, mi psali, že to je obrovská show, lidi tam hokej milují. Mohou si říkat, že objevili novou planetu.
Český hokejista Lukáš Radil v olympijském semifinále proti Rusku. (23. února 2018)
Jak dobře se znáte s útočníkem Sharks Tomášem Hertlem?
Jenom z jednoho mistrovství. Přes něj jsem tenkrát sháněl lístky na ten zápas v San Jose.
Byli jste po vašem podpisu smlouvy v kontaktu?
Ještě ne, nechával jsem to být. Oni navíc hráli play off a pak přišla dovolená... Ani já jsem to nechtěl nějak hrotit.
Mluvil jste o tom, že jste v Kalifornii před časem strávil dovolenou. Kolik jste z ní kromě hokeje v San Jose stačil vidět?
Byl jsem tam asi na dva týdny, cestoval jsem. Je tam nádherná příroda, byl jsem v Yosemitech, v Grand Canyonu a v dalších národních parcích. Je to tam parádní. Když přemýšlíte, kde byste chtěl hrát, tak to bylo tohle... Ale zase netvrdím, že bych tam chtěl zakotvit napořád. To asi ne. Za NHL bych jel kamkoliv, i někam do Nebrasky, jestli se tam vůbec hraje hokej... Chtěl jsem to zkusit za každou cenu, bylo mi jedno za jaký tým. San Jose bylo vyloženě štěstí - a možná smůla. Uvidí se, až tam přijedu. Z Ruska jsem na ledacos zvyklý, nějaké podmínky jsem neřešil. Stejně hrajete, zápasů jsou mraky a na nějaké užívání si města nebo přírody to není. Beru to jako příjemný bonus.
Jak vnímáte volbu Miloše Říhy, který vás v minulosti dvakrát vedl v Pardubicích, trenérem české reprezentace?
Myslím, že si to zasloužil, i když měl na řadu přijít už dřív. Ale čas u trenérů nehraje až takovou roli. Určitě je v dobré kondici.
Čím by mohl národní tým oživit?
Hlavně bude mít velký respekt, umí si zjednat pořádek. Když zavede nějaký systém, který budou všichni dodržovat, mělo by to fungovat. Je to však otevřené, těžko teď hodnotit. Sám jsem zvědavý na to, jak mu to půjde. Doufám, že bych si pod ním mohl zahrát. Pořád je v letech, kdy může v pohodě trénovat, ještě nepatří do kategorie, kdy by měl odpočívat. Každý trenér chce trénovat reprezentaci, je to pro něj velké zadostiučinění. Těším se.
Jak na vás zapůsobila loňská sezona Dynama?
Byl jsem z toho nadšený. Udělat šestku bylo skvělé, i to, co kluci potom předvedli ve čtvrtfinále s Třincem. Klobouk dolů. Hlavně lidi v Pardubicích si to zaslouží, to je to nejdůležitější. Na takovou sérii čekali několik let. Zase bylo vyprodáno, to k Pardubicím patří. Pamatuju se, když jsem chodil na hokej jako malý a pak začínal v áčku - to bylo vyprodáno pořád.
Duely s Třincem jste zhlédl naživo?
Pár zápasů jsem viděl, dva nebo tři. Sledoval jsem to i přes onlajny. Známí měli radost, že se tu hraje líbivý hokej.
Kometou druhé poloviny sezony byl mladíček Martin Kaut. Co říkáte na jeho progres?
Moc mu to přeju. Je to pohodový kluk, znám ho od doby, co byl malý. Hrál jsem s jeho bráchou Tomášem. Martin se na nás vždycky chodil dívat, na každý zápas jezdil ze Žďáru. Přijde mi jako typ, který teď v Americe frčí. Věřím, že se tam prosadí. Myslel jsem si, že si zahraje na mistrovství světa; věděl jsem, že by určitě nezklamal.
