Randall Ward zrovna sledoval zápas svého čtrnáctiletého synka Joela, když se mu náhle udělalo mdlo. Dostal mrtvici, která znamenala smrt.
Randall i jeho žena Cecilia předtím do Kanady imigrovali z Barbadosu. Kromě zmíněného Joela měli ještě další dva syny, a jelikož paní Wardová pracovala jako zdravotní sestra, což ani v Kanadě nebylo lukrativní zaměstnání, zdálo se, že je s Joelovou hokejovou kariérou amen.
Joelu Wardovi je teď 35 let, v sobotním, třetím finále Stanley Cupu vyrovnával na 2:2, čímž zajistil pro San Jose prodloužení a v něm si Sharks připsali první vítězství.
Joel Ward (vpravo) čelí „vysoké noze“ Iana Colea z Pittsburghu.
A tak teď už víte, že s Wardovou kariérou konec nebyl. Paní Cecilia si vzala druhý úvazek a Joelovi pomáhali i rodiče jeho spoluhráčů ze Scarborough. Kupovali mu hokejky, často platili cesty na zápasy. „Měl jsem obrovské štěstí na lidi, které jsem potkával,“ vyprávěl.
Jenže pořád je to daleko k jeho cestě do NHL. Vlastně by po ní Ward vůbec nekráčel, nebýt jistého Rodgera Minarda. V 17 letech se totiž Joel dostal do týmu Owen Sound Platers v kanadské juniorce OHL a u Minardů, s jejichž jedním synem hrál, bydlel.
Ale bylo mu smutno. Chtěl prchnout domů, hokeje se vzdát. K pozici zázračného mladíka měl daleko. Rodger Minard mu však radil: „Zkus alespoň rok vydržet, pak uvidíš.“
Minardovi teď Joel říká „můj bílý táto“, on zase jemu „můj černý synu“. Ani tenkrát se Ward nevzdal. V OHL nakonec vydržel čtyři roky, Minard se stal jeho „náhradním“ otcem, který mu mimo jiné taky vštípil, že sport je jedna věc, ale mnohem důležitější je vzdělání.
Ward nebyl draftovaný, do NHL se dostal až v 26 letech a poté, co na univerzitě vystudoval sociologii. Jeho první štací byla Minnesota, pak přišel Nashville, kde Wardův příběh dostal další rozměr. Věděl, že chce někomu pomoct. Třeba tak jako jemu rodiče tehdejších spoluhráčů.
A tak se přihlásil do projektu Big Brother, v němž se stal mentorem (velkým bráchou) dvanáctiletého Malika Johnsona. Notorického průšviháře, kterého opakovaně vylučovali ze škol a jenž žil ve čtvrti plné drog. Začal ho brát na hokej, dělal s ním domácí úkoly. Nebo si jen tak povídali. „Věřil mi,“ líčí Johnson.
I když Ward poté odešel do Washingtonu, o Johnsona se dál staral. Sehnal mu brigádu u nashvillského týmu Predators, na dálku platil školné v jedné z nejlepších škol Tennessee, kde pár dní před letošním finále Johnson odmaturoval.
Minulé úterý zvonil Johnsonovi telefon, na druhé straně byl právě Ward, zdrcený pondělní prohrou v prvním finále. „Pochyboval o sobě, ale já mu řekl: Jsi úžasný a velký dříč. Pomohl jsi mi splnit sny a já věřím, že teď si splníš i ty své.“
Že pozvedne nad hlavu Stanley Cup. Podaří se?
