... a Patrik Eliáš. Sedmadvacetileté levé křídlo týmu New Jersey Devils srší ambicemi. Chce být hokejovou jedničkou ve vlasti i ve světě.
Jaké si dáváte cíle pro novou sezonu?
Pro tým je cíl vždycky stejný: vyhrát Stanley Cup. Osobně chci mít lepší sezonu než loni, dát víc gólů.
Pořád platí váš sen získat v základní části NHL sto bodů? Před dvěma lety jste jich měl 96.
To bude těžké. Je třeba zůstat zdravý, mít k sobě hráče. Tým musí hrát způsobem, jaký vám vyhovuje. Ale rád bych bodování jednou vyhrál.
Mluvíte o týmu. Jak to teď v New Jersey vypadá?
Útok máme navlas stejný, kromě Nieuwendyka. Ten šel do Toronta.
Je tam někdo, s kým si vyhovíte jako třeba kdysi s Petrem Sýkorou?
Záleží na sehranosti. Musíme hrát delší dobu spolu, pak to jde. Loni jsem hrál s Gomezem, to nám šlapalo, pak přišel Marshall z Columbusu, s tím jsem si taky rozuměl. Už to ale není takové jako dřív.
Jak moc vám vlastně chybí Petr Sýkora? Podívejte se na to s odstupem času.
Na ledě mi chybí moc a moc. Vždyť my dva jsme o sobě věděli poslepu! A to i s centrem Arnottem, byli jsme jako jeden chlap. Sýkora mi chybí, ale život jde dál.
Mimo led jste však hlavně v poslední době nebyli velcí kamarádi. Jednu dobu jste ho dokonce kritizoval, že hokeji nedává vše.
Jsme rozdílné povahy. Na zájezdech jsme spolu bydleli, ale doma jsme byli každý zvlášť, měli jsme svoje zájmy. Když odešel, často jsme si volali, prakticky celou sezonu aspoň jednou týdně. Ale před finále to ustalo, já jsem mu párkrát volal, on to nezvedal. To mě hrozně mrzí, protože ani pak nezavolal. Od té doby jsme spolu vůbec nemluvili a já mu teď volat nebudu. Nehodlám ze sebe dělat blbce a doprošovat se ho.
Prohodili jste spolu aspoň nějaké slovo během finálových zápasů? Museli jste se přece potkat, ne?
Ne. Já jsem se pak soustředil už jen na sebe, vyburcoval jsem se. Nebavili jsme se. Když série skončila, podali jsme si ruku a já naznačil, že mu nemám co říct. To bylo všecko.
V NHL se z vás pomalu stává veterán. Za těch osm let jste zažil celou řadu trenérů. Na kterého vzpomínáte nejraději?
Určitě na Robbieho Ftoreka. To byl trenér pro mladé kluky, dal mi šanci, cítil jsem, že mi věří. Měl jsem ho moc rád. A také na Larryho Robinsona, to je skvělý člověk.
Co současný kouč Pat Burns? Měl jste s ním problémy. Už jsou pryč?
Po svém nástupu řekl, že tam není proto, aby si dělal přátele. Ani já nechci být jeho přítelem. Beru to tak, že spolu pracujeme. Snažím se, abychom nepoškodili tým.
Jak budete s Burnsem vycházet dál?
Vím, čeho jsem schopný, věřím si. Ten jeho defenzivní systém mi moc nevyhovuje, je těžké se prosadit vpředu. Ale v play-off jsem si dokázal, že to zvládnu. Vím, že velké peníze, které mi v klubu dávají, nevyhazují oknem.
Sám jste naťukl peníze. Vám před minulou sezonou razantně navýšili plat na pět milionů dolarů ročně. Jak je náročné hrát s tím vědomím?
Předně si člověk ty peníze musí zasloužit. Já na sebe tlak vyvíjím sám, čekám od sebe ty nejlepší výkony. Když to loni na podzim nešlo, byl jsem frustrovaný. Netěšil jsem se na tréninky, na zápasy. Ale s pomocí přítelkyně a agenta jsem se z toho vyhrabal. Řekli mi, ať si nestěžuju, ať se sebou něco dělám.
Chovají se k vám spoluhráči jinak, když patříte k nejlépe placeným v mužstvu?
Když jsem podepsal, gratulovali mi. Vědí, že si ty peníze zasloužím. Já osobně si myslím, že bych si zasloužil i víc.
Jenže gáže v NHL asi budou spíš klesat. Vy, hráči, bojujete s vedením ligy o novou kolektivní smlouvu. Jaké máte šance?
Víme, že po minulé stávce v roce 1994 obrovsky stouply platy, za to vděčíme hokejistům před námi. Budeme stejně tvrdí.
NHL, bodování, peníze... A co reprezentace? Jednou jste byl na mistrovství světa, jednou na olympiádě. Jel byste zas?
Určitě. Počítal jsem i s účastí na posledním šampionátu, ale nevypadli jsme ze Stanley Cupu.
Příští rok se mistrovství koná v Česku. Zájem krajanů o nominaci bude asi velký, že?
To bude tlačenice! Všichni se budou chtít ukázat. Kluci, co byli zranění, se najednou uzdraví...
Cítíte, že domácí fanoušci právě od vás hodně čekají? Měl byste v národním mužstvu převzít roli tahouna po Jágrovi, Reichlovi a dalších.
Naše generace je skvělá. Nejsem to jen já, ale taky Hejduk, Vokoun, Dvořák, Hlaváč, Prospal, Havlát. Budeme silní. Ale pokud budou hrát starší kluci dobře, nevidím důvod, proč by neměli přijet taky. Záleží jen na výkonnosti.
Díváte se už směrem k další olympiádě?
Zatím ne, spíš myslím na Světový pohár, který se hraje za rok v létě.
Jak dlouho chcete svou profesionální kariéru protahovat?
Chci hrát co nejdéle, dokud bude sloužit zdraví. Kariéra hokejistů je krátká. Nesnažím se nic skrývat, řeknu na rovinu, že si chci co nejvíc vydělat a zabezpečit sebe i rodinu na celý život.
Vrátíte se někdy z NHL do Evropy nebo do české extraligy?
Chci zůstat co nejdéle v Americe. Hrají tam nejlepší hráči.
Přemýšlel jste už o tom, kde budete bydlet, až skončíte? Zůstanete v zámoří, nebo se vrátíte domů?
Určitě budu domů jezdit, mám tu přátele i rodinu. Ale řeknu to takhle: v Americe je mi velice dobře (usmívá se). Lidi si tam víc pomáhají, jsou vstřícní. S jakýmkoliv problémem pomůžou. Služby fungují perfektně.
V čem například?
Třeba ve zdravotnictví. V Třebíči jsme jednou jeli na pohotovost. Přítelkyni nebylo dobře, potřebovala antibiotika. Ale všechno bylo zavřené. Ani lékárna neměla otevřeno... A to ještě nešlo o život. Kdyby měl člověk něco se srdcem...
Co budete dělat, až hokeje necháte?
Určitě něco se sportem. Baví mě fotbal, na novém hřišti v Kořenci jsem v létě piloval golf... Je důležité, aby hokejista dál něco dělal, jinak to těžce nese on i jeho rodina. Jsme zvyklí cestovat, pořád něco dělat. A najednou bych měl jen sedět doma...
 Stanleyův pohár vyhrálo New Jersey. Český útočník Patrik Eliáš se raduje s trofejí nad hlavou. |
