„Mohl jsem si za to ale sám,“ říká Prorok smířlivě s odstupem čtrnácti let.
Hadamczik vás překvapivě nominoval a pak přišla hádka. Ozval jste se, protože vás mrzelo, že jste byl po čtyřech zápasech odstavený?
Je to už dlouhá doba a všechno jsme si už vyříkali. Měl na své kroky a rozhodnutí právo. I já s odstupem času cítil, že jsem byl na vystřídání. Takhle to bylo a tím to pro nás skončilo.
Nechci dělat rozbroje, ale spíš mě zajímá, jak jste tehdy situaci vnímal. Vždyť na tom nic není, když přiznáte, že vás jeho přístup štval?
Jo, bylo to všechno v emocích. My jsme si už na tom turnaji s Lojzou všechno řekli. Bylo to v emocích, udělal jsem chybu, prostě jsem reagoval nepřiměřeně. Myslím, že jsem mohl zareagovat jinak, ale takhle to dopadlo a myslím, že to nakonec pro tým skončilo dobře.
Zapomenutí medailistéiDNES.cz nabízí sérii rozhovorů s méně známými medailisty z hokejových MS, o jejichž kariérách a životě po nich není tolik známo. |
Po turnaji jste spor nepřiznal a tvrdil, že jste vypadl ze sestavy kvůli chybě v zápase.
Řekl jsem mu svou připomínku, on reagoval svou a tím to skončilo. Cítil jsem, že bych měl hrát, ale Lojza se rozhodl pro jiné jméno, tak jsem to musel akceptovat. Určitě jsem ale reagoval neadekvátně. To se nedá nic dělat, už je to pryč, už to nevrátím.
Byla vaše reakce zapříčiněná tím, že vám tehdy nebylo dvacet? Že jste nechápal, proč vás trenér na mistrovství bral, když nehrajete?
Bylo mi mnohem víc. Jasně, je to určitě ten faktor. Pak mě to ale mrzelo vůči Lojzovi i vůči týmu. Byly horší věci i situace. Dobře to dopadlo a nakonec jsme získali stříbro, které nikdo nečekal. Byl to úspěch, který nebyl doceněný - vždyť jsme zvládli porazit silné mančafty, přitom s náma nikdo nepočítal. Jen Švédové ve finále nebyli hratelní, tehdy byli fakt nepřemožitelní.
V čem bylo kouzlo tehdejšího výběru?
Byli v něm kvalitní a platní hráči z Evropy doplnění mladýma klukama z NHL, které nikdo neznal. Proto nám hlavně novináři nevěřili. Po olympiádě ten rok přišla spousta omluvenek a vlastně nezbývalo nic jiného, než vsadit na mladé.
Tehdy v NHL rostla poslední relativně početnější generace českých hráčů.
Bylo to tak. Byl tam Martin Erat, Bulis, David Výborný, což byla stálice, Krajíček, Zbyněk Michálek, Škoulič. Někteří byli bezejmenní, někteří ale měli i Stanley Cup. Smísila se zkušenost s mládím a vyšlo to.
Hokej u leduPoprvé od druhé světové války se stalo, že se nekoná mistrovství světa v hokeji. Tentokrát byl sportovní svátek, který mělo hostit Švýcarsko od 8. do 24. května 2020, zrušen kvůli pandemii nového typu koronaviru. Redaktoři serveru iDNES.cz proto po tuto dobu připravili unikátní obsah – seriál Hokej u ledu, jenž nabídne historická ohlédnutí, analýzy, rozhovory a komentáře. |
Byl pro vás šok, že jste se do toho výběru v 37 letech dostal?
Určitě jsem to nečekal. Vyšlo mi play off ve Slavii. Pomohla mi i zranění a omluvenky. Měl jet třeba Petr Ton, ale měl zdravotní problémy. Měl jsem trochu štěstí. Ale to se musíte zeptat Lojzy Hadamczika, proč mě nominoval. Pro mě to bylo překvapení.
Možná kvůli zkušenostem, když v týmu bylo hodně mladých hráčů.
Třeba. Nevím. Ale já jsem se po play off cítil dobře. Se Slavií jsme šli až do finále.
Byl jste tehdy na vrcholu?
Myslím, že jsem měl lepší sezony, ale zlom byl v tom, že jsem přestoupil z Litvínova do Slavie. Zavolal Růža a ve Slavii se hraje samozřejmě úplně jinak, když jste nahoře, než když jste dole.
Vždycky jste byl nadprůměrný extraligový hráč. Nemrzelo vás, že jste nehrál v lepším týmu a neměl šanci dosáhnout v kariéře výš?
Děkuju za pochvalu, ale to se takhle nedá brát. Zaprvé tehdy byla větší konkurence hráčů. Ročníky kolem mého - já jsem 1969 - byly prostě úplně někde jinde než dneska. Na jeden post byli tři čtyři kvalitní hráči. V Evropě, nepočítám NHL, tam byli další. Prostě jsem hrál za Litvínov a nelituju toho. Tak to je, netrefil jsem se do přestupů. Nikdy jsem bohužel na titul nedosáhl, vždycky jsem byl druhej. To je sport.
Po turnaji jste strávil pár sezon v extralize, pak hrál za Most, Ústí a skončil ve Švýcarsku, kde jste dělal hrajícího trenéra. Jak k tomu došlo?
S hokejem jsem skončil ze dne na den, protože jsem měl problémy s kolenem. Řekl jsem v kabině, že to nemám zapotřebí a zdraví mám jen jedno. Most mi nabídl, abych trénoval mládež. Tak jsem to vzal, ale když spadl do třetí ligy, tak mě přemluvili, abych byl hrající trenér. Takových anabází, kdy jsem skončil a hrál, jsem měl víc. Naposledy mě k hokeji vrátili Švýcaři, protože řekli, že mě berou jako trenéra, ale že musím zároveň hrát.
Co to bylo za soutěž?
Čtvrtá nejvyšší. Jejich podmínka byla, že musím hrát, protože se musí zachránit. Já už nechtěl, ale musel jsem začít trénovat, odehrál jsem dva roky a nakonec tam ještě pár dalších zůstal jako trenér. Rozjeli totiž projekt, aby nalákali co nejvíc děti k hokeji. Lenzerheide je malé lyžařské město a když jsem přicházel, měli dvacet dětí a když jsem odcházel, bylo jich už sto. Něco se vytvořilo a tím pádem potřebovali nové trenéry, tak jsem strávil šest let.
Co vám taková zkušenost dala?
Já jsem ve Švýcarsku působil už předtím v Curychu v sezoně 2000/01. Švýcarsko je parádní země, je to kousek domů, všechno tam funguje, jak má. Nikdo si nikomu nedovolil dlužit peníze a člověk se mohl soustředit jenom na hokej. Vytvořili mi krásné podmínky - jak finanční, tak zázemím, protože stadion by jim mohl závidět leckterý tým z první ligy. Poznal jsem spoustu nových lidí a mentalitu Švýcarů.
Jací jsou?
Trénuje se tam jinak než u nás. Bez emocí. Nejsou teda úplně chladní, emoce tam byly, ale má to mantinely. Spolupracovalo se s Davosem, měli jsme akademie. Bylo to parádní období.
Z trenérského hlediska vám to asi hodně dalo, viďte?
Určitě jsem se hodně naučil pracovat s mládeží, protože ve Švýcarsku jste vnímaný ne jako trenér, ale jako učitel, vychovatel. Trenéři a učitelé tam mají opravdu veliký respekt. Naši učitelé jim můžou jenom závidět. Respekt a úcta našim dětem chybí.
Koukám na stastitiky a i když vás přemlouvali a hrál jste po pauze téměř v pětačtyřiceti letech, tak jste měl super čísla.
Hrálo se jednou za týden. Ještě mi to bruslilo, přesto ti hráči byli rychlí. Česká chytrost ale zvítězila, prostě jsem nedělal tolik kroků navíc a hrál víc pozičně. Věděl jsem, kam si stoupnout a kluci to odjezdili za mě.
Švýcarsko jde hokejově hodně dopředu a dneska je už na české úrovni. Má ještě potenciál růst?
Určitě. Stát věnuje sportu všeobecně dost peněz. Ale mají samozřejmě stejné problémy s dětma jako my. Tráví hodně času na telefonu a u počítače. Je to všechno o koncepci, jak se to nastaví. Velkým krokem kupředu je, že mají hodně hráčů v NHL, což nebývalo. Jdou dopředu, ale pořád jsme o něco před nima.
Opravdu? Výsledky na šampionátech s nimi to nenaznačují.
Kdybychom s nimi hráli dlouhobější soutěže, tak je budeme porážet.
„Ve Švýcarsku jste vnímaný ne jako trenér, ale jako učitel, vychovatel. Trenéři a učitelé tam mají opravdu veliký respekt. Naši učitelé jim můžou jenom závidět. Respekt a úcta našim dětem chybí.“ |
V roce 2018 jste ve Švýcarsku skončil. Proč?
Nedohodli jsme se na smlouvě. Přišel nový trenér. Dal jsem si rok pauzu od hokeje a potom mě angažoval Litvínov, jestli nechci dělat mládež, tak jsem na to kývnul.
Dokonce jsem slyšel, že o vás Litvínov uvažoval, že byste ho vedl v extralize, než nastoupil Vladimír Kýhos.
Taky jsem to slyšel, ale byl to holý nesmysl. Nevím, odkud to přišlo, vůbec jsem o tom neuvažoval. To byla nějaká kachna.
Nemáte extraligové ambice?
Zatím vůbec. Asi nejsem ambiciózní trenér. Mládež mě prostě zatím naplňuje. Litvínov potřebuje odchovance, děti nejsou, musí se pracovat s tím, co máme. Chtěli bychom držet kvalitu, aby mládež dodávala do extraligy hráče. Jsem šéftrenér od devítky dolů.
Měl jste pauzy v kariéře. Jaké bylo se v tom věku vracet k hokeji?
Já furt něco dělal, ale samozřejmě ne na vrcholové úrovni. Ale sportujete, protože se hýbete odmalička. I teď v padesáti musím něco dělat, protože nechci přibírat.
Máte k tomu tendence?
Kdybych se přestal hýbat úplně, tak budu mít vanu jak sud. Metabolismus se zpomaluje s věkem. Jezdím na kole a tak. Pauzy byly, opravdu jsem chtěl vždycky skončit, ale okolnosti mě vždycky donutily se vrátit.
