Roky závodně tancoval, miluje muzikál i divadlo. A především - teď na světovém šampionátu ukazuje, jaký je hráč. „Jsem rád, že lidi vidí, že hokej umím hrát,“ říká 26letý obránce.
Těší vás tahle změna?
Každý si o mně musel udělat obrázek sám, protože je trendem psát o negativních věcech. Asi se to nosí. V tom je síla médií. Někdo si přečte, že jsem byl suspendovaný, a napíše nesmysl, co sám usoudil z jednoho zákroku.
Cítil jste nespravedlnost?
Pár nepravých lidí napsalo takové texty. Neviděli posledních deset zápasů, které byly úplně jiné. Ale soudili mě na základě jednoho nepovedeného zákroku. Neřeším, co se píše, protože mé okolí ví, jaký jsem. Ale rodina, co žije v Česku, vnímala, jak na mě ostatní koukají.
Přesto jste řekl: Musel jsem svou hru změnit, jinak bych pořád seděl na disciplinárce.
Protože kluci jsou menší. Když jsem začínal, byla NHL plná chlapů, co měřili od 180 do 195 centimetrů. Každý věděl, že dostane ránu. Dneska ne. Otáčejí se hlavou k mantinelu, méně očekávají, že je někdo sestřelí.
Ani Claude Giroux, váš spoluhráč z Philadelphie, nečekal, že mu v pátek jedna přilétne.
Nečekal. Už jsme si ale dali pivo. Netušil jsem, že tam jede zrovna on. Ale kdyby tam byl kdokoliv jiný, dostane ji stejnou.
Kanaďané z vás měli respekt, že?
Každý tým potřebuje hráče, který ho budí. Hokej je tvrdá hra a sok musí vědět, že když někoho z nás budou šťouchat, přijde to zpátky.
Stejný býval i váš otec Leo. Máte to v genech?
Určitě. Hokej máme v rodině, odmala jsem na něj koukal, viděl všechny jeho domácí zápasy. Potatil jsem se. Hraju tak, jak hraju. A když je příležitost, rozdávám rány.
Vídal jste ho i v reprezentaci?
Moc vzpomínek nemám. Ale mám to nahrané na videokazetách. Je to někdy k pousmání - výstroj byla jiná, nedovolovala jim takovou rychlost, obratnost. Když jdeme někam na jídlo, všichni si tátu pamatují. Ptají se na něj. Jsem na něj hrdý.
I on na vás teď, že?
Doufám. Věří, že tady po dlouhé době uděláme díru do hokejového světa. A proto jsem přijel. Budu rád za každou medaili.
Vy jste přijel, i když jste se před třemi týdny stal podruhé otcem.
Chtěl jsem jet. Říkal jsem manželce, že moc šancí reprezentovat nemám. A ona, že to doma zvládne. Jsem rád, že mé přání respektuje.
Syn se jmenuje Kvído.
V našem klanu máme netradiční jména, tak jsme to takhle podpořili.
Vás teď fanoušci přirovnávají k italskému herci Budu Spencerovi. Víte to?
Viděl jsem to, moc pěkné. Já jsem jeho filmy s Terencem Hillem miloval. Byla to super dvojka, vyrůstal jsem na nich. Mám to nakoukané.
Jak dlouho máte vousy?
Osm let, co jsem v Americe. První rok mě v klubu nutili holit, ale od té doby to roste. Jednou za čas zajdu do holičství, kde mi to zkrátí.
Málo se ví, že máte rád muzikál.
Manželka i sestra jsou muzikálové herečky. Takže rád v létě zajdu do divadla a z toho prostředí mám i dost kamarádů. Párkrát jsme byli s manželkou na Broadwayi a mám rád i vážnější kusy. Když jsme žili na Floridě, jezdila tam divadla právě z New Yorku a třeba Fantom opery je něco, co se musí vidět.
Sám jste závodně tancoval, že?
Po tanečních jsem chodil na pokračovačky. Začalo mě to bavit, chodili jsme s kamarády dva roky každý týden. Byl jsem i na soutěži, ale moc dobře jsem nedopadl. Je ale dobré umět tancovat.
Do StarDance byste šel?
V nejbližší době určitě ne.
Co do muzikálu?
Tam bych mohl maximálně cvakat lístky. Rád se kouknu, ale že bych se tam musel vystavovat, to ne. Na ledě mi to bohatě stačí.
Tam jste teď i úspěšný střelec.
Asi to nikdo nečekal, ani já. Dal jsem dva góly a jsem rád, že můžu takhle pomoct kamarádům.
Radko Gudas
Jak rychle vaše rány létají?
Jednou mi naměřili 170 kilometrů za hodinu. Tady na mistrovství prý přes 150. Když to sedne, je to rána. Jak se to trénuje? Jde o všeobecnou sílu břicha a zad.
Váš otec měl taky ránu. Trénoval vás v tomhle?
Trénujeme spolu pořád. Vždycky v létě. Je to nutné - hokejista musí pořád trénovat, aby se zlepšoval.
Radí vám?
Denně si voláme, jen poslední dny nemůžu ve Francii zprovoznit telefon. S mámou chtějí do Německa na semifinále, tak snad jim tam ukážu medaili.
