"Celá rodina to prožívá, hlavně tatík je nervózní. Když postoupíme do semifinále, všichni za mnou přiletí. To by bylo krásné," zasnil se 23letý obránce.
Na šanci zahrát si v NHL jste čekal dlouho. Jaké to bylo?
Už před stávkou jsem doufal, že bych mohl hrát. Byl jsem docela zklamaný. Do Ameriky jsem šel s tím, že chci hrát NHL. Nakonec se mi to podařilo. Sezona byla dobrá, jsem spokojený.
Byl pobyt na farmě krušný?
Samozřejmě. Je těžké se připravit na zápasy, když nemáte na stadionu žádné fanoušky. S NHL se to nedá vůbec srovnávat.
Hrál jste v San Antoniu. Povězte jaký je tam život?
Město tam spíš žije basketbalem. Bylo to tam zvláštní. Fanoušci hokeji moc nerozuměli, spíš se chodili dívat na rvačky. Byl to nezvyk.
Musel jste se hodně rvát?
Naštěstí ne. Měl jsem jenom jednu rvačku za sezonu.
LUKÁŠ KRAJÍČEKKlub: Florida PanthersNarozen: 11. března 1983 Výška: 188 cm Váha: 82 kg Poprvé draftován Floridou v roce 2001 jako 24. hráč |
Jak dopadla?
Prohrál jsem. Vybral jsem si špatného protivníka. Byl to bitkař, který měl rok předtím v NHL dvacet rvaček za sezonu. Naběhl jsem si. (úsměv)
A věděl jste, o koho se jedná?
Kdepak. Něco se stalo před brankou, narazil do gólmana. Vjel jsem do něj. Myslel jsem si, že budu silnější, ale nevyšlo to. (smích)
Jak těžké vlastně bylo odejít do Ameriky jako patnáctiletý kluk?
Hrozně. Otec s tím nesouhlasil, ale já jsem si stál za svým. Bral jsem si příklad z Rosti Klesly a spousty dalších, kteří si prošli tím samým. Ze začátku jsem si probrečel pár polštářů, protože jsem s rodinou mohl komunikovat jenom dvakrát týdně. První rok byl složitý, ale potom jsem začal hrát AHL a byl v dobré rodině. Platili mi za telefony do Evropy.
Jak to vůbec vypadá, aby se člověk dostal do Ameriky?
Hrál jsem v reprezentaci do šestnácti let a tam mě viděl pan Crha. Řekl mi, že tohle je nejlepší cesta, jak se dostat do NHL. Člověk je očích. Na zápasy juniorské soutěže chodí v Kanadě až pětadvacet skautů. Pro mladé kluky je to opravdu nejlepší cesta, jak se prosadit.
Je to těžké rozhodování říct si v patnácti: Půjdu do Ameriky?
Bylo to dobrodružné. Ale nelituju toho. Hrozně mi to pomohlo. Nejenom hokejově. Umím se o sebe postarat, od mladistvých let řeším všechny problémy.
Jak vypadal váš život?
Rozhodl jsem se, že do školy chodit nechci. V té době jsem neuměl anglicky. Sedět v lavici a koukat se z okna mi přišlo zbytečné. Mluvit jsem se naučil s rodinou.
To muselo být ze začátku hrozné, když jste si nemohl s nikým pořádně popovídat.
Nebylo to nic jednoduchého. Naštěstí tam byli Libor Ustrnul a Tomáš Kůrka. Občas jsme se vídali. V půlce sezony měl pak Tomáš problémy s rodinou, tak se přestěhoval ke mně. Půl sezony jsme bydleli spolu. Ale začátek byl hrozný. Vůbec jsem nevěděl, kdo mě přijede vyzvednout na trénink, kdo se o mě postará.
Říkal jste někdy, že to vzdáte?
První rok takové chvíle byly. Hlavně po večerech. Neměl jsem dobrou rodinu. Moc mi nepomáhali. Byly dny, kdy jsem si říkal, že to zabalím a pojedu domů. Ale přežil jsem to.
Pobytem v Americe jste vlastně přišel o mladí s kamarády. Užil jste si to tam?
Mám přísného otce, který by mě stejně po večerech nikam nepouštěl. V šestnácti jsem chodil v devět spát. Měl jsem to doma tvrdé, režim byl daný. Šlo jenom o hokej. Diskotéky jsem si neužil, ale nemyslím si, že by mi něco uteklo. Mám ještě hodně času, jsem svobodný. Dobré časy teprve přijdou.
Jste otci za tak tvrdou výchovu vděčný?
Hraju NHL, jsem na mistrovství světa. Otec mě vedl k hokeji odmalička. Prohlásil, že budu hrát v NHL. Spousta lidí se mu smála, ale vyšlo mu to. Určitě je hrdý. A já jsem mu vděčný. To samé se dá ale říct o matce a bratrovi.
Jaké to je hrát na Floridě?
Není to hokejové město. Ale snaží se stahovat fanoušky zpátky na stadiony. Před dvěma lety jich chodilo na zápas jenom deset tisíc, letos jsme hráli líp a bylo to lepší. Lidi se vracejí. Ochutnávají, o čem hokej je.
Je možné lidi na jihu naučit být hokejovým fanouškem?
Určitě. Musíme vyhrávat a dostat se do play-off. Florida v něm nebyla šest let. To byl jeden z důvodů, proč zájem opadl. Ale slyšel, jaká tam byla euforie, když byl tým ve finále. Prý to bylo něco neuvěřitelného. Lidi po hokeji šíleli. A když se podíváte na Tampu, je jasné, že s tímhle problém nebude.
Většina fanoušků vás v Česku nezná. Jak byste se jako hráč charakterizoval?
Mám dobrý přehled a rozehrávku. Snažím se hrát dopředu. Rád chodím na přesilovky.
Je něco, co vám trenér vyčítá?
Naštěstí mě nenutí do bitek. (úsměv) Mám rád ofenzivní hráče, kteří jsou schopní hrát s pukem, což mi vyhovuje. A co mi vytýká? Obrannou hru a důraz.
