Co se přesně učíte?
Věci kolem hokeje. Jak se trénuje a podobně.
U čeho jste nyní?
Probírám sportovní výkon. Je to tam hodně dopodrobna vysvětlené.
Jste svědomitý student?
To si nemyslím. Ale ty zkoušky chci udělat.
A jdou na vás vzpomínky z let, kdy jste ještě chodil do školy?
Samozřejmě. (smích)
Předpokládám, že hokejové učivo vám jde do hlavy líp než třeba matematika.
To určitě. S matikou jsem měl vždycky problémy. Rovnice, nerovnice – to mě rozčilovalo. Naopak mě bavil zeměpis a dějepis. Ale že bych byl někdy „študent“, to se říct nedá.
Dělával jste si taháky?
Asi jako každý. Ale my měli přísné a pozorné učitele. Bál jsem se průšvihu. Kolikrát jsem radši dostal pětku nebo čtyřku.
A normálně jste ve škole dostával jaké známky?
Nic výjimečného. Trojky.
Co kdybyste teď dostal trojku z předmětu hokej, to by vám stačilo?
To bych byl spokojenej.
Počkejte. Vladimír Růžička a trojka řekněme z hokejového výkonu. Nezní to divně?
(smích) Ono je tam hodně odborných věcí. Jistě, hodně toho znám z praxe. Ale další se musím nabiflovat.
Je možné, že byste to neudělal?
(výbuch smíchu) Tak to nevím. Doufám, že to zvládnu.
Byl by pro vás titul z Vídně důležitější než složená zkouška?
Jistě, jde o hodně. Je to zavazující. Máme za sebou roky bez medaile.
Za Hlinkovy éry si trenéři dávali panáka před zápasem, aby se odboural stres. Navázali jste na tuhle tradici?
Já ne. Ale po zápase se Švýcary mě napadlo, že to zase zavedu. Když jsem v první třetině viděl, jak puk poskakoval kolem naší branky, tak jsem si říkal: Tohle snad nepřežiju.
Lekala vás nejistota gólmana Vokouna?
Zpočátku byl nejistej. Kvůli němu se ze mě málem stal alkoholik. Ale pak se chytil. Byl dobrej.
Ve Vídni nejste poprvé. Vzpomínáte, když jste tady byl jako hráč třeba v roce 1987?
Na Západ s námi jezdilo „očko“, tajnej od komunistů. Ale my věděli, kdo to je. Dělali jsme si z něho srandu.
Jak třeba?
Smáli jsme se, když jsme při rozchodu zamířili na různé strany a on nevěděl, za kým jít dřív. Ale já stejně nikam emigrovat nechtěl. Do NHL bych nešel, kdyby mě manželka nepřesvědčila.
Necháte si od ní často radit?
Možná se zdá, že si dělám vždycky, co chci. Ale já rád poslouchám, co si kdo myslí a někdy to podle názorů druhých i zkusím udělat.
Lidé vás přitom mají za ohromného suveréna.
Tím určitě nejsem. Myslí si to, protože mě neznají. A když mě poznají, diví se.
Že nejste takový suverén? A jak jste pak třeba reagoval, když Jágr na jeden sraz v Praze přišel s hodinovým zpožděním?
Nebral jsem to jako jeho provinění. My jsme čas srazu změnili a on si toho nevšiml.
Jak se s Jágrem vůbec pracuje?
Je jedním z nejlepších. Má formu, má chuť. A je svůj.
Co tím myslíte?
Je to hokejová osobnost, ale má svou povahu. Nechci ho předělávat. Všichni ho pořád sledují. I při jídle.
V důsledku toho je náladový?
Ale to já taky.
V Americe občas psali: Jágr je zabiják koučů, kabině škodí.
On je svůj. Respektuje určité lidi, jiné ne. Já s ním nemám problém.
Zkoušel jste Jágra na centru. Bylo to naposled?
Nemáme čas na další zkoušení. Ale viděl jsem, jak hrál centra v přípravě proti Finům. Nechodil na buly. Co je potom za centra? K ničemu. Myslel jsem, že na buly chodí. Je velikej, silnej.
Vedete tým s Jágrem, čeká se úspěch. Leží na vás zodpovědnost, jakou jste v životě neměl?
Nikdy jsem na to nebyl zvyklej. Hokej je náš národní sport. Lidé pořád čekají, jestli se vrátí něco jako Nagano. Jenže v poslední době to nějak nejde. Lidi teď chtějí úspěch za každou cenu.
Právě proto - necítíte, že je toho někdy na vás až moc?
Fanoušci se ptají, proč jsem vybral do nominace toho a ne tamtoho. Ale ať si ten kritik sedne do hospody a zeptá se kamaráda vedle. Ani oni dva se na všech jménech neshodnou. Beru to, když se mnou někdo nesouhlasí. Já si do té hospody někdy taky zajdu a s chlapy u piva se o tom bavím. Vím, že máme padesát dobrých hokejistů. Jenže někdo zkrátka musí přijít a bouchnout do stolu. Vybrat tým.
Vážně jste se někdy už v hospodě bavil s fanoušky o tom, jaké vybrat hráče?Nemyslím si, že všemu rozumím nejlíp. Nebráním se poslechnout si člověka s jiným názorem. I když je to fanda z patnáctý řady.
Jak se vám čtou anonymní internetové diskuze, když tam někdo napíše: „Růžička je vůl, protože nevzal Bulise?
To mi nevadí. Beru to. Důležitý je, že mě mají rádi fanoušci na Slavii. Pro národní mužstvo chci udělat maximum. Ale víte - Slavia je u mě jednička, ta je pro mě vším. Žiju jí. Mám tam za všechno zodpovědnost. Do národního týmu jsem skočil proto, že se Ivanu Hlinkovi stalo neštěstí.
Zmiňoval jste, že když je během šampionátu čas, učíte se. Trenér to má asi s volnějším časem složitější než hráči, že? Nebo snad s mužstvem mydlíte videohry?
Hokejisté to mají jinačí. Pro trenéra je to čekání na zápas moc dlouhý. Videoher mám dost. Pořád jsem je musel hrát s klukem, když byl malej.
Se synem teď máte jiné starosti. Roste z něj nadějný hokejista. S reprezentační sedmnáctkou vyhrál olympiádu mládeže a se Slavií titul. Má kariéru dobře rozjetou?
Hlavně aby ho hokej bavil a on té hře dával maximum. A musí to být srdcař. Hokejisty na baterky nesnáším.
Umíte ho pochválit?
Málokdy. A když to udělám, tak se mi smějí.
Vážně?
Řekl jsem mu: dneska to konečně nějak vypadalo. A manželka s dcerou se v tu ránu začali smát. Tohle ode mne moc často neslyšej. Hned se ptali, jestli nemám teplotu.
Může být jednou tak dobrý jako vy?
I lepší. Je pracovitější, než jsem byl já.
Byla už chvíle, kdy jste na něj byl vyloženě hrdý?
Snad teprve přijde. To ještě ale musí pár polívek a knedlíků sníst.
Je z něj pořádný čahoun. Vaše manželka ho asi musí dost vykrmovat, že?
Co ten toho sní! Žena nás vykrmuje všechny, ale jen na mě je to vidět.
Bojujete po konci kariéry s váhou?
Když jsem dohrával, měl jsem sto kilo. Teď se pohybuju kolem sto sedmi. Ale už jsem měl taky sto dvanáct. To jsem si nemohl ani zavázat tkaničky. Hrůza!
Hubne se prý i po stresu.
Tak to bych potřeboval ještě tak čtrnáct dní pořádného stresu (smích).
