Prokletí hostitelů: zlato často nevyhrávají

Praha - Fanoušci se těší na světový hokej v domácí hale, ti pověrčivější však šetří nadšením. Od roku 1986 nevyhrálo mistrovství světa domácí mužstvo. Jen několikrát byli hostitelé blízko ke zlatu. Většinou ale ne. A někdy se červenali ostudou. Je to prokletí, říká se. Kde se vzalo? A stihne na nadcházejícím turnaji i český hokejový tým?

Tlak na domácí hráče je obrovský. Když jsou v cizině, jsou od většiny novinářů a fanoušků izolováni hradbou kilometrů. Takhle jsou v nepřetržitém kontaktu. Jistě, zaplněné haly je ženou za úspěchem. Jenže přízeň fanoušků bývá vrtkavá.

O co je případný triumf bujařejší, o to víc bolí porážka a zklamání. "Zodpovědnost svazuje ruce i nohy. Tlak je šílený. Když se hraje doma, v celé republice se nikdo nebaví o ničem jiném než o hokeji," tvrdí hokejová legenda Ivan Hlinka.

Plusy domácího prostředí
■ Tým ženou vpřed bouřící ochozy plné spřízněných fanoušků
■ Znalost stadionů i prostředí
■ Blízkost rodiny
■ Organizační výhody: domácí mají právo na výběr města, i nejvýhodnějšího termínu

"Hráči jsou obklopeni přáteli, rodinnými příslušníky. Nemohou se soustředit," říká Jaroslav Pitner, který vedl reprezentaci na domácím šampionátu v roce 1972. Tenkrát prosadil, aby tým během turnaje přebýval v klidu průhonického motelu, daleko od městského ruchu.

Ale i ubytování na samotě má své minusy. Mezi hráči se může rychleji objevit ponorková nemoc. "Když je zavřeme v lese, nastanou jiné komplikace. Dojíždění, zácpy, z toho plynoucí nervozita, únava," vysvětluje reprezentační trenér Slavomír Lener, jehož celek je ubytován v hotelu Corinthia v centru Prahy.

"Domácí prostředí samo o sobě není velkou výhodou," souhlasí psycholog Karel Humhal. "Tlak působí vždycky spíš negativně. A ten spojený s domácím prostředím může hrát svou roli. Jenže nemyslím, že nějakou zásadní," míní Humhal

Psycholog si však všiml, že v Česku je tlak stupňován i něčím jiným. Sportovec má ve společnosti zvláštní roli.

"V Česku se od sportovců očekává víc, než by se od nich vůbec očekávat mělo. Když je Čech na něco hrdý, tak na nějakého sportovce. Ne na umělce, politika. Nebo jako ve Švédsku, kde jsou hrdí třeba na svou ocel. Lidé u nás se hodně se sportovci identifikují. Až moc."

Hráči ujišťují, že slovo prokletí je nadnesené. "Nevěřím na to," svěřuje se brankář Dušan Salfický. "Tlak cítíte při každém důležitém turnaji. Ať už je to venku nebo na domácím stadionu."

Minusy domácího prostředí
■ Přirozený tlak, doma se čeká úspěch
■ Hráči nemají klid. Útočí na ně více novinářů, fanoušků i přátel
■ Blízkost rodiny může rozptylovat
■ Tým sice ženou vpřed bouřící ochozy plné spřízněných fanoušků, jenže když se nevede, bývá zle

"Současný herní systém turnaje je spíš o náhodě než o umění. Rozhoduje se v jednom zápase," přidává se útočník Jaromír Jágr.

Jenže prokletí hostitelů trvá už od roku 1987, kdy se systémem play-off ještě nehrálo. Naposledy doma zlato vybojovali rok předtím Sověti, „strojový“ celek diktátorského trenéra Tichonova s údernou lajnou Fetisov, Kasatonov - Makarov, Larionov, Krutov.

Navážou na ně po osmnácti letech letos Češi? "Jsem optimista. Nebudeme přece pověrčiví," říká Ivan Hlinka. 


Kronika prokletých let
■ 1987 v Rakousku. Domácí výběr na šampionátu nestartoval.
■ 1988 Rok olympiády v Calgary, mistrovství světa se nehrálo.
■ 1989 ve Švédsku. Domácí skončili čtvrtí. Ve finálové skupině podlehli SSSR, ČSSR i Kanadě. Od týmu kolem šikovného Kenta Nilssona se čekalo víc.
■ 1990 ve Švýcarsku. Domácí výběr na šampionátu nestartoval.
■ 1991 ve Finsku. Domácí skončili pátí. A to jim přijel vypomáhat i Jari Kurri, který si připsal dvanáct bodů!
■ 1992 v Československu. Domácí skončili třetí. Že je bronz úspěch? Po semifinále s Finskem, prohraném až na nájezdy, byste o tom sotva někoho přesvědčili.
■ 1993 v Německu. Výjimka potvrzující pravidlo. Domácí skončili lépe, než předpokládali. V základní skupině byli druzí, ve čtvrtfinále je vyřadili Rusové.
■ 1994 v Itálii. Domácí se protlačili do čtvrtfinále, kde dostali sedm gólů od Švédů.
■ 1995 ve Švédsku. Domácí skončili druzí. Na první pohled to nevypadá špatně. Ovšem finálová prohra s finským rivalem o tři branky byla potupná.
■ 1996 v Rakousku. Domácí sestoupili z elitní skupiny, dvakrát podlehli Francii.
■ 1997 ve Finsku. Fanoušci byli natěšení na úspěch, proto páté místo mrzelo.
■ 1998 ve Švýcarsku. Domácí se rok po postupu mezi elitu dostali přes Rusko až do semifinále. Na medaili ale nedosáhli, poslední zápas prohráli s Českem.
■ 1999 v Norsku. Domácí sice nesestoupili, ale ve skupině o 9.-12. místo skončili poslední s hrozivým skóre 1:9.
■ 2000 v Rusku. Největší propadák. Rusko mělo silný tým s Burem a Jašinem, jenže nakonec prohrálo i s Lotyšskem a Běloruskem - jedenácté místo!
■ 2001 v Německu. Porážka od Finů ve čtvrtfinále. Domácí příznivci přitom byli dost sebevědomí.
■ 2002 ve Švédsku. Domácí skončili třetí. Vítězství nad Finskem v zápase o 3. místo bylo chabou útěchou.
■ 2003 ve Finsku. Pohroma. Finové měli dobrý tým s Koivem a Selännem, ve čtvrtfinále vedli nad Švédy už 5:1, nakonec však prohráli 5:6.