V právě uplynulé sezóně jste přivedl své svěřence až do finále play-off první ligy. Jak se stane, že se trenér úspěšného klubu dostane k provázení japonského celku na mistrovství světa?
Přišel jsem k tomu jako slepý k houslím. Někdy v listopadu mne oslovili pracovníci organizačního výboru, zda bych mohl provázet japonské hráče po šampionátu. Já jsem kývl a téměř vzápětí jsem na tento slib zapomněl. A to byla tak trochu chyba.
Proč chyba?
Když se mnou někdy v únoru začali pořadatelé probírat podrobnosti, uvědomil jsem si, že zápasy Japonců budou kolidovat se začátkem naší přípravy na další sezonu. Tím ale nechci říct, že to nechci dělat. Naopak. Mám v japonském realizačním týmu několik přátel a jsem rád, že jsem se s nimi opět mohl setkat.
Proč jste byl k japonskému celku přidělen právě vy?
Svou roli asi hrála skutečnost, že jsem v Japonsku dlouhá léta působil. V týmu Furukava Denko jsem byl od roku 1993 a za pět let jsem se trochu japonsky naučil. Bylo to i přání majitelů klubu a já tohoto rozhodnutí nelituji.
Jak vypadá práce průvodce hokejistů po mistrovství světa?
Její hlavní náplní je neustálý kontakt mezi vedením týmu a organizačním výborem. Zvláště z počátku to bylo velice náročné, ladily se detaily, avšak během několika dní se vše ustálilo a já si nemohu stěžovat. Spolupráce s pořadateli mistrovství je na vynikající úrovni, oč si japonští reprezentanti řeknou, to mají.
Byly požadavky japonského týmu, který je pro Evropany přece jen poněkud exotickou záležitostí, v něčem specifické?
Ne. Japonští hokejisté jsou velmi skromní hráči a žádné extra požadavky neměli. Mají naprosto stejný servis jako ostatní mužstva a ani jejich požadavky nijak nevybočují z normálu. V současnosti, kdy se již chod mistrovství zaběhl víceméně jen předávám organizátorům požadavky na doplňování ovoce či sladkostí, které jsou v každé kabině a tyto jsou okamžitě plněny.
Jak sledují výkony japonských hokejistů v jejich vlasti?
Nijak zvlášť. V Japonsku je sportem číslo jedna fotbal. Obrovská reklama a peníze, které jednotlivé firmy do fotbalu pumpují, dělají z hokeje jen chudého příbuzného. Hráči jsou denně v kontaktu se svými rodinami, ať už po internetu, nebo telefonicky a to jim stačí. Žádné velké akce typu Nagano, kdy čeští hokejisté dostávali denně stovky povzbuzujících faxů a zpráv od fanoušků se nekonají.
Odráží se ve výkonu japonské reprezentace i mentalita obyvatel ostrovní říše?
Je to stejné jako u kteréhokoliv jiného mužstva. Někdo je uzavřenější, další hráči zase vtipkují se všemi. Ale jistý rozdíl tady přece jen je. Například střelec vlastního gólu v utkání s Dánskem je ze svého činu nešťastný a nikdo z realizačního týmu nechce, aby jej ještě trápili novináři, kteří samozřejmě chtějí této netradiční situace využít ve svých článcích. Budeme si s ním muset promluvit i s manažerem týmu a vysvětlit mu, že dotazy na takovéto záležitosti jsou zde naprosto normální. Kterýkoliv hráč jiného týmu by řekl „stalo se“ a víc by na to nemyslel, on to bere trochu jinak.
Jste úspěšný trenér, jste denně ve styku s japonským trenérem. Pomáháte mu svými radami, když vidíte, že je něco špatně?
To bych si nikdy nedovolil. Trénování je jeho práce, moje zase zajišťování kontaktu mezi týmem a pořadateli. Sám nemám rád, když mi nekdo mluví do mé práce, i když si rád vyslechnu názory ostatních, ale pokud se mne na něco nezeptá, neexistuje důvod, proč bych měl jeho práci jakkoliv ovlivňovat.
