Jeho otec i dva strýcové hráli hokej. Obránce Josef Květoň například odehrál za českobudějovický klub patnáct sezon. Bylo tedy asi jasné, jaký sport bude v budoucnu malý Lukáš dělat. Ano, vybral si hokej a prostředí, ve kterém vyrůstal.
„Začínal jsem s hokejem zhruba ve třech letech u nás doma v Táboře,“ vzpomíná Lukáš Květoň. „Když zamrzl Jordán, tak jsem přilít domu ze školy a šel na led. Dokud bylo vidět, tak jsem tam byl. Mě hokej prostě bavil, ale o tom je sport pořád i dnes,“ myslí si útočník Motoru, který v Českých Budějovicích teď začíná svou třináctou sezonu mezi dospělými.
Lukáš Květoň (35 let)Rodáka z Tábora přivedl k hokeji jeho otec, který ho hrál spíše jako amatér. V roce 2001 přešel do mládežnických kategorií českobudějovického hokejového klubu. V krajském městě pak strávil největší část kariéry. Útočník zažil v Budějovicích postup do extraligy či třetí místo v nejvyšší soutěži. Zahrál si také pod vedením kouče Vladimíra Růžičky v Chomutově i tam přispěl k postupu do extraligy. V zahraničí však nikdy nehrál. Ve volném čase se věnuje americkým mývalím psům nebo ho baví jezdit na kole. S manželkou Pavlou žijí na statku u Veselí nad Lužnicí a vychovávají dva syny, Dominika a Lukáše. |
Aktuálně ho však při zápase Motoru neuvidíte, je zraněný. Má tak zase o trochu víc času na své syny – osmiletého Lukáše a devítiletého Dominika. Oba hrají hokej ve Veselí nad Lužnicí a jejich táta tam občas vypomáhá při trénincích. „U kluků to byl přirozený vývoj, chtěli si hokej vyzkoušet, protože to dělá táta. Ale myslím si, že je to pořád baví, do ničeho je nenutím. Když s hokejem někdy skončí, rozhodně se nic nestane, život jde dál.“
Lukáš Květoň si vyzkoušel v kariéře domácí extraligu, první i druhou nejvyšší ligu. Hrál za České Budějovice, Tábor, Jindřichův Hradec, Chomutov, Hradec Králové i za Třebíč. Nikdy se však neprosadil do zahraničí.
„Když mi bylo šestadvacet, tak jsem nabídky ze zahraničí dostal. Mohl jsem to tenkrát zkusit, ale měl jsem obavy i z jazykové bariéry. A teď si říkám, že jsem to asi měl zkusit. Jenže potom přišla rodina, jeden a za chvíli druhý kluk a já už v tu dobu věděl, že by odchod do ciziny byl složitý,“ říká Květoň, který se v dospělém hokeji pohybuje skoro dvacet let. Přesto si nemyslí, že si hokejista v Česku dokáže jako profesionál vydělat tolik, aby to jeho i rodinu zabezpečilo na dobu po konci kariéry.
„Hodně lidí si myslí, že když sekneme s hokejem, tak pak budeme mít jen nohy nahoře a budete vozit děti na tréninky. Ano, když budeš hrát dobře extraligu deset let, tak si na barák vyděláš. To je tak všechno. A že bych skončil v pětatřiceti a řekl si, že teď budu cestovat po světě, to opravdu ne,“ ví dobře hokejista, který rád vzpomíná na sezony pod vedením trenérů Josefa Jandače, Františka Výborného či Vladimíra Růžičky.
„Top momentů mám v kariéře víc, například postupy do extraligy s Budějovicemi a s Chomutovem. Pokud se týmu daří, všechno do sebe zapadá, v kabině je dobrá parta, tak to pro mě znamená víc než individuální úspěch,“ přemýšlí Lukáš Květoň, který připomíná i období, kdy se mu tolik nedařilo.
„Přiznám se, že to pro mě byla loňská sezona. Všechno na mě dolehlo, protože o hokeji hodně přemýšlím i mimo zimák. Navíc jsem byl kapitán. Napřed jsem si to nechtěl připouštět, ale sám od sebe jsem čekal víc. Byla to asi moje nejhorší sezona a zranění kolene tomu nepřidalo. A bohužel, problémy pokračují,“ říká.
Značka Černé eso
Málokdo z fanoušků, kteří z tribuny sledují jeho hru, ví, že příjmení Květoň je známé nejen v hokeji, ale také ve světě kynologů. Když si zadáte na internetu heslo chovatelská stanice Black and Tan Coonhound – amerického mývalího psa, tak jako první vám naskočí odkaz s názvem Černé eso. Tedy podnik manželů Květoňových. „Je to lovecké plemeno, výborný stopař,“ charakterizuje sportovec rasu, kterou doma chovají. „Pro psy k nám jezdí lidé z celé Evropy. Berou si je myslivci i normální lidi jen jako mazlíčka či také psa pro záchranu lidí. O naše psy by měli zájem i Američané, ale je velice složité je tam dopravit,“ zmiňuje se Lukáš Květoň, který s rodinným podnikem spíš vypomáhá přes léto, kdy nemusí jezdit denně na tréninky či na zápasy.
Lukáš Květoň na tréninku hokejistů Českých Budějovic.
„Převážně se stanici věnuje manželka, já s ní občas jezdím na výstavy nebo se psy chodím na procházky do lesa, když mám čas. Starat se o ně je docela náročné. Když máme ale například deset štěňat, musíme fungovat všichni,“ popisuje hokejista svůj volný čas.
Občas si psy Lukáš s manželkou Pavlou vezmou domů, ale u Květoňů zvířata v posteli nenajdete, jeden pes a čtyři fenky mají své místo na zahradě rodinného statku.
Když si ke Květoňům někdo přijede pro nové štěně, tak ne vždycky zjistí, že mu ho prodává známý hokejista. „Nikomu hned neříkám, že hraju za Motor, ale kdo to sleduje, tak mě samozřejmě pozná, protože si třeba při hledání na internetu moje jméno dokáže spojit,“ usměje se.
Až bude mít víc volného času, bude si chtít budějovický hokejista udělat i myslivecké zkoušky a ještě více se věnovat mývalím psům. Zatím to však musí ještě počkat.
Trápí ho koleno
Hokej ho pořád ještě naplňuje, a pokud mu to letos operované koleno dovolí, chce ještě hrát dál. I když, jak sám říká, není už nejmladší. „Pořád mě sice baví být v kolektivu kluků, kteří mě nabíjejí energií, a končit ještě nechci. Jenže když vás trápí zdraví, začne se to ve vás tlouct a začnete si říkat, jestli má smysl dál hrát. A já nejsem ten typ, který za každou cenu musí být v sestavě, pajdat tam a zabírat místo klukovi, který má před sebou ještě patnáct let hokeje,“ domnívá se 35letý hokejista, který sice ještě brusle a hokejku na pověstný hřebík nevěší, ale zároveň dodává, že sám neví, co bude třeba za rok.
Zatím se musí dostat zpátky do formy, protože opět po krátké době léčí koleno, které mu nedovoluje vyjet na led k zápasu. „Hokej ti bere zdraví. Dneska se trénuje úplně jinak než tehdy za pana Tlačila či Jandače. Méně se při trénincích běhá, my jsme třeba skákali na tvrdém, což se nemá, a podobně. Ale dneska je všechno propracovanější. Pro dnešní mladé kluky je to dobré, nejsou tolik zranění. Na druhou stranu mi hokej dal do života, abych se naučil samostatnosti. Odešel jsem z domova v devatenácti a musel jsem se postarat sám o sebe. Dneska je to také jinak,“ uvažuje.
I kdyby teď Lukáš Květoň přestal hrát hokej hrát, klidně by se mohl živit rukama, jak sám říká. Je vyučený instalatér. „Jenže když dneska někomu řeknete, že jste dvacet let hrál hokej, tak každý obrátí oči v sloup, řekne vám díky a na shledanou. Je to složitý, ale práce rukama mi rozhodně nevadí. Vždyť žiju na vesnici, přes léto jezdím v traktoru při žních a podobně. Také jsem si ledacos udělal sám na našem domě. Troufnu si říct, že manuálně pracovat umím dobře,“ říká Květoň a přidává, že se po konci kariéry určitě neztratí.
Dotazník Co vás teď zrovna hodně štve? Co vám naopak dělá radost? Na co se těšíte? |
