„Hlavní ale je, když se povede pěkná akce. To je paráda. A důvod, proč u hokeje zůstávám,“ tvrdí 37letý veterán; ve svém hokejopise má rekordních 951 bodů a 939 zápasů.
Jste věrný 1. lize. Víte, kolikátou sezonu letos začínáte?
Teď jsem nad tím koumal a ještě mi chybí dvě sezony do dvaceti. Takže jde o devatenáctou. Jedna mi utekla, když jsem hrál 2. ligu v Neratovicích. Jubilejní bude až ta příští.
Sledujete tedy statistiky?
Občas se podívám, když odpočítávám, kolik mi ještě chybí do konce.
Jste stále žhavý do hokeje?
Chuť mám. Zápasy, co jsme teď hráli s klukama v lajně, mi přišly super. Vytvářeli jsme si spoustu šancí, to je motivační do dalších utkání. Bavili jsme se s Klozákem (Klozem), že už se fakt těšíme na každý další zápas, jestli nám vyjde nějaká dobrá akce, že dáme gól.
Není zvláštní, že jste celou kariéru zasvětil 1. lize? V extralize jste nasbíral jen 35 startů.
Za zvláštní to nepovažuju. Spíš všichni, kdo jsou dobří, odešli hrát extraligu. A jediný já blbec jsem zůstal. Ale mně to nevadí, já jsem rád fakt za každý nový zápas, když můžeme udělat nějakou pěknou akci.
Proč po vás nikdo nesáhl?
Nějaké nabídky v průběhu kariéry byly, ale ne takové, aby mi řekli: Tady máš smlouvu, podepiš to a pojď hrát. A na zkoušky se mi časem nechtělo chodit. Radši jsem hrál tady a říkal si, že aspoň zkusím dokázat něco v téhle lize, než začínat někde v nové soutěži.
Takže u vás převažuje radost z hokeje před ambicemi?
Ano, chci si hokej užít. A když člověk má v lajně super kluky, tak tím si to užívá víc a je to úžasné. Jestli bych dával góly tady nebo jinde... Ani nevím, jestli bych je v extralize dával. Ale v 1. lize mě hokej strašně baví. A žene mě to dál.
Až k metám tisíc zápasů a bodů?
Mám na to dvě sezony. Udělat šedesát zápasů už v téhle bude těžké, tak to mám rozložené do dvou.
Tisíc bodů vás tolik nevzrušuje?
Radši chci udělat zápasy než body. Ono to možná přijde s tím, dokonce už letos, ale odolnost hráče je vidět spíš na startech.
Vzpomínáte na nějaké duely?
Vzpomínal bych, kdybych neměl tak mizernou paměť. Jenže já na všechno zapomenu.
A góly?
Ona jich určitě spousta krásných byla. Některé v hlavě zůstanou, ale ono se to hodně podobá, nejde dát tisíc jiných gólů. Z jedné strany se dávají jedny góly, z druhé strany druhé, pak jeden padne forhendem, další bekhendem...
V 1. lize jste hrál v pěti klubech, ale dlouho v Hradci Králové a Ústí. Nemáte rád změny?
Výhoda asi byla v tom, že když jsem přišel do Hradce Králové, hokej se tam sotva zachránil a začínalo se odspodu, vytáhli jsme to nahoru. Nebyla to rutina. V Ústí to zase bylo obráceně, na začátku hodně špičkové, pak to spadlo dolů a klub se musel zachraňovat. Takže to není pět stejných sezon, každá je jiná. Pořád se něco děje, je to zajímavé, žádná nuda.
Působíte jako klidná síla. Jste?
Snažím se být klidný, snažím se klid dávat i klukům na ledě a v šatně, protože sám dobře vím, že hokej je hlavně o hlavě. Když není srovnaná a je v ní něco špatně, tak podávají mnohem horší výkon, než když jsou srovnaní, hrají v pohodě a hlavně chtějí. To znamená dvakrát víc než natrénovanost.
Dokážete spoluhráčům vynadat za špatnou nahrávku?
Vůbec ne, takový nejsem. Já taky špatně nahrávám, taky se klukům hned omlouvám. To k tomu prostě patří, hokej je o chybách, o špatných nahrávkách. A kdo těch chyb udělá míň, vyhrává.
Vaše sportovní dlouhověkost souvisí i se zdravím. Drží, že?
Snažím se trénovat a dělat všechno naplno, abych stačil v zápasech, nikde se neflákám, chodím do posilovny. Vím, že nejde netrénovat a pak hrát hokej dobře a dlouho. Je to i o zkušenostech. Někdy vím, že za pukem zbytečně nepoletím, protože situace nenapovídá, že by šel vybojovat. Už toho tolik nenajezdím. A je to dané i geneticky, že nejsem tolik zraněný. Proto těch zápasů mám odehráno tolik. I v extralize takoví hokejisté byli a jsou. Jako třeba Franta Ptáček. Hráči, kteří nejsou zranění, jsou taky bytelnější jako já a vydrží toho víc.
Gólová radost ústeckých hokejistů. Jaroslav Roubík (vpravo) a David Tůma.
Ale zajít si do hospody, to už není tak časté jako dřív?
Ve dvaceti to jde, to člověk zvládne úplně všechno. Hokej, dvě děti i chodit do baru. Pak už to nejde. Před pěti lety, když jsme s klukama zašli na pivo do hospody, to ještě bylo v pohodě. Teď to člověk dospává dva tři dny. Obzvlášť když těch zápasů máme tolik. Člověk by se rád pobavil, ale jít ve středu po zápase na pivko, v sobotu na zápas a v pondělí na další, to je teď nereálné.
Mluvil jste o příštích dvou sezonách. Pak konečná?
Dvě sezony chci zvládnout určitě. Ale třeba potom budu v pohodě, budu mít sílu, chuť a třeba zvládnu i třetí. Ještě neříkám konec.
V minulé sezoně jste včetně play-off nasbíral 100 bodů. Překonáte ještě svůj osobák?
Nepřekonám, na to vůbec nemyslím. To mi ustřelilo díky celé lajně, díky tomu, že to šlapalo celému týmu. A hráli jsme dlouho play-off. Já to vlastně ani nechci překonat. Chci prostě dávat góly a dělat lidi šťastnými, jak kluky v lajně, tak i fanoušky. Když bodů udělám třicet a lidi budou šťastní, budu se cítit líp, než kdybych jich udělal šedesát a my jen prohrávali.
